jest básníkem či učencem i od pracovního pultu sběratele
vědecké látky přesedával k psacímu stolku buditelského publi.
cisty a obratného popularisátora cizího badání. Jeho typ
v devatenáctém století zvolna vymřel; abychom se setkali s
podobnou slohou slovesného učence i umělce, tvůrčího pěstitele
poesie i kritiky, tlumočníka kulturní minulosti i vychovatele
pro naléhavé úkoly dobové, musíme se rozhlédnouti ve věku
humanistickém nebo v období osvícenského encyklopedismu.
Josef Jungmann má filologický smysl a formální vytříbenost
pravého humanisty a podobá se encyklopedickým
osvícendím jak publicistickými sklony, tak stanoviskem rozumovým
a přesně účeloslovným - ale jednotící zásada, která v
Jungmannově osobnosti a působení slučuje různorodé prvky v
dokonalý a dějinně tak památný celek, toť věc nová ve věku
devatenáctém a příznačná pro něho - princip národnosti.
Jungmann nenalezl ho ještě ani hotovým, tím méně
zobecnělým: sám jej teprve vysvobozůval z politické
jednostrannosti pojetí teritoriálního, aby jej naplnil novým duchem,
totiž vřelým uvědoměním jazykovým j neopomíjel ovšem ani
podpor tradičních. Národnostní proudy, vynesené válkami
napoleonskými, nacionalistické hnutí po jednotě v
romantickém Německu, zvolna se probouzející myšlenka slovanská
podporovaly Jungmanna v jeho úsilí, které namnoze zároven
prýštilo ze sebevědomí selského syna, střásajícího s panskou
porobou zároveň panské cizáctví - ~le s mystickou takměř
jistotou, jíž by vyznavač Voltairův a Wielandův sám nedovedl
vysvětliti, měnil se Jungmannovi stále určitěji pojem
národnosti, ať tak dím, v náboženství jazyka. Jazyk, dlouho
opovrhovaný a dosud ohrožený, tento citlivý svědek celého
duchovního vývoje národního a věrný nositel hodnot básnic.
kých - toť pro Jungmanna tvůrčí život sám. V něm jako v
kvetoucím, oduševnělém těle vlaje a vane duch svobody i zákona í
v něm se vrství všecka tradice mi~ulosti, aby nabídla prsť
nadějím a důvěře v další růst a květ i v něm skrývají se
nejbezpečnější spojitosti i možnosti nestihlé. Takto nemohli

31