lUB

těžkopádného a učeneckého Kollára prohlásíme za tak
bezvadnou a definitivní, aby mohla slouti klassickou,
skoro se zdá, že naši dědové nesmírně přeceňovali Kollára;
ale jistě nejsme v právu. Kollár nebyl široký duch: jako
formálně vládl jen elegií, ódou, epigrammem, romantickou
znělkou, tak i v hlubším smyslu uměleckém byl pánem
pouze nad oblastí chmurné dumy, obtížené historickým
hle dem, nad říší prorocké tuchy, překonávající
skutečnost silou touhy, nad úzkým okruhem umoudřelé, mužné
a věřící lásky, klenoucí se mimo erotiku krve a smyslů.
Ale tyto končiny ovládl Kollár s nejvyšším pathosem
národního a slovanského citu, jakého bylo schopno jeho
pokolení: v tom, že nejvyšším citům dal opravdu básnická
křídla, bylo jádro jeho klassičnosti. Kollárův velký
národní klad obsahoval nesporně nebezpečný umělecký
zápor, proti němuž zvedlo úporný boj pokolení
Nerudovo: opravdová poesie hledána hlavně v citových a
pomyslových krajnostech; mlžný a odvozený jinotaj
dosazen na místo bezprostřední skutečnosti; rozluka mezi

poesií a životem pojata jako velikost.

Byl-li současně uznáván Celakovský za národního
klassika, cítila se v tom dobře protiváha proti
jednostrannosti ideálu koIlárovského. Celakovský se i nám dnes jeví
klassickým: má bohatství forem, plnost a hutnost slova,
klidnou úměrnošt, harmonii ducha, který se nerozešel
s životem, nýbrž statečně se jím probojoval; jest moudrý
a něžný, hravý a vážný zároveň; zralý muž, jenž
neumořil v sobě dítěte; básnický filosof, kterému nechybí
dar půvabného ženství: je-li Goethe - Výmařan
prototypem klassičnosti, patří Celákovský dojista k duchům
klassickým. Ale klassičnost jeho jest násobena ještě
jednou silou: Celakovský dovedl až k mistrovské výši
právě onu formu, v níž jeho pokolení vidělo sám nástroj
národnosti a narodovosti, formu lidové písně.
Celakovský, probíjející se intensitou svého vypěštěného in-