123

rodá názoru "Selských písní", všecka naše jistota jest
v půdě, všecka naděje v pokolení rolnickém, nikdy
nevymírajícím, všecka krása v svobodném rozvoji na
svobodné hroudě. Ne nadarmo končí kniha idyllickým
viděním českého sedláka:

"Ó přijde jaro zas na české luhy

s úsměvem, jasem, plno rodné sily,

a zelení a květem nad mohyly

vyklíčí vše. co dnes tam spi sen tuhý.

V prst volnou zaořou zas české pluhy,
a s hnědých rolí, které pot náš-pily,
my samí budem sklízet, co jsme sili,

a volní volných budeme zas druhy.

Zas přijde jaro, a pod krovy letem

k nám navráti se míru vlaštovice,

a večer děd vyprávět bude dětem,

jak hrát sí budou v jeho vlasech,

o země české dávných, smutných časech,
jak byly kdys - a nevrátí se více."

Tak živě a prudce prožíval skutečnost básník, jenž
začal elegickou meditací; tak hluboko a jistě zapustil
do české prsti kořeny umělec, jenž se inspiroval u
vysokém stupni západním kosmopolitismem.

Sládek překladaťel zasloužil by si zvláštní studie, jež by
dojista osvětlila i mnoho z původní jeho tvorby. Vkus,
vychovaný obsáhlou průpravou jazykovou i literární,
dovršován byl u něho neklamným instinktem, jenž
bezpečně uhodl, co může působiti plodně na vlastní rust
i na rozvoj českého básnictví ... a tak sestupoval Sládek
vždy k hlubokým zdrojům světové poesie, z nichž
možno pít jen živou vláhu. Rozhled Sládkův po
evropských literaturách byl imposantní; jako v jeho orgáně
"Lumíru" si dávaly dostaveníčko hlasy ze všech koutů
Evropy, tak v jeho překladech podávaLsi ruku
Shakespeare s Lermontovem, Tégner s Valerou, Mickiewicz
s Byronem, lyrik lbsen s Keatsem. Překlady ty jsou