dávné poesie formanské; mravoučnými úvahami o řemeslech atd. Vše
to arciť zároveň přispíVá k povahokresbě Verunky Blaženovy, jedné
z těch typických dívčích lidových postav Boženy Němcové, jimiž
ztělesnila svou radostnou víru v tělesné i mravní zdraví našeho venkova,
vonícího přírodou a původní poesií. Manesovský úsměv kvete Verunce
netoliko kolem rtů, ale po celém krásném a pružném tílku,
modelujícím cudně a přece s přirozenou smyslností obrysy starodávného kroje.

Není to již pouhý realistický genre, není to jen primitivní idyla, co
Božena Němcová dovedla do své Verunky vložiti. Jak svou postavičku
zmonumentalisovala a ztypisovala, ukazuje nejkrásněji, až legendárně
posvátná a přece zároveň věrně skutečná episoda v chaloupce
řevnické, kam se přišla poptat po cestě a odkud odcházela,
obdarovavši ubohou rodinu churavého dělníka chlebem a svatými obrázky,
stříbrnými penězi a laskavým úsměvem. Zde rozdává plnýma rukama
ono štědré ženství a pospolité lidství básnířčino, jemuž konání dobra
jest potřebou a radostí a zároveň samozřejmou oporou na cestě mezi
propastmi společenské bídy, mezi srázy posupné tvrdosti.

Snad moralista odsoudí jako citlivou naivnost toto řešení
společenských otázek dobrodiním a almužnou a přizná, že může postačiti leda
duším tak naivním, jako jest poutnické děvčátko Verunka, jež se nad
světem nezamýšlí, nýbrž pojímá a přijímá jej prostě srdcem,
aleodsudek takový zneuznává naprosto vlastních zdrojů básnické humanity a
živého rousseauismu Boženy Němcové, odkud temení její víra v
člověka, její bezpečné přesvědčení o podstatné dobrotě jeh(,), která
zápasí s dočasně zakaleným.i poměry, ale na konec přece vítězí. To vše
jí bylo posilou a záštitou v těžkých dobách zkoušek a utrpení, to hřálo
její unavené srdce a její hasnoucí oči v hodinách předčasného západu,
to inspirovalo ji též, když psala onu povídku poslední, přetrženou právě

am, kde vítězství dobra a lásky mělo zazpívati svou plesnou píseň.

Kdo takto chápe "Cestu z pouti", opakuje si krásná slova, jež Žofie
Podlipská vložila do svého láskyplného rozboru povídky, ztotožňujíc
Verunku s básnířkou a kladouc této na rty vyznání: "Já jsem ta
poutnice. Nadělila jsém z pokladů svého srdce a jak ráda 1 V7,pomínejte
té ubohé poutnice 1"

Zajisté že vzpomínáme a to s vděčným srdcem, zajisté porozuměli
jsme tomuto tajenému vzdechu utýrané poutnice!"

(1920)