dého nadvládí po celý život, v němž není úseku, aby
věrný syn české půdy neprojevil svou statečnou důvěru
v sedláka a dělníka a nesáhl pevnou rukou na politickou
strunu. Ale přece, přese vši svou inspirační vydatnost,
tato složka jest v jeho díle a vývoji podružná.
Převládajícím živlem Sládkovy lyriky jest co nejintimnější a co
nejsoukromější hledání citového a mravního bezpečí
v lásce, a to nejen ke stvoření, nýbrž především k
Stvořiteli; k této sublimaci vztahů erotických mu napomáhá
smrt, kterou pochopí posléze jako poslušnou pomocnici
boží a přetvořenou formu lásky. Silně náboženský ráz
Sládkovy poesie se obráží také v jeho sociálních i
politických motivech, kde jako poslední instance mravní
spravedlnosti jest vzýván Bůh, a kde obloha, klenoucí
se nad věčnou rolí sedlákovou, jest pojímána jako
podnoží Hospodinova trůnu.

V "Ruchu" se přihlašuje jeho mladistvý redaktor jako
básník výrazně politický, smýšlení krajně radikálního.
Naslouchaje s pocitem hanby českou "píseň otroka''",
káře jej, "že neví, z řetězů jak ukovat si meče"; sám pak
svůj republikánský vzdor proti utiskovatelům stupňuje
přímo v myšlenku kralovraždy. Nových politických
myšlenek však nepřináší, ani ať svým protestům proti
národnímu útisku přehazuje literární plášť irský, ani ať
z plnosti amerických zkušeností viní v působivých
motivech indiánských národ na oko liberální z křivd na
bezbranných kmenech slabších; také první jeho české
znělky, hlásící se dedikací a dikcí k Nerudovi, formou a
kritikou veřejných poměrů k Solcovým "Sonetům
svatováclavským", jdou cestami tradičními. Zapředen do
intimních smutků a zápasů o nové štěstí a o jistotu víry,
jež by ho vyvedla z pesimismu, a začarován namnoze
do estetického kruhu Lumírovců, nevšímá si po léta,
jak se kolem něho přetvářejí a obrozují formy života

46