Přibylo-li zde Nerudově poesii strun, nestalo se to
v poslední řadě proto, že básník z dusného
žaláře sebemučivé reflexe vyšel na volný vzduch,
aby otevřel své smysly zevnímu světu; že stále
mohutnějící proud názorové konkretnosti již
prolomil strmou hradbu strohé rozumovosti; že cit se
přece jen dovedl vzepříti tyranii nedůvěřivého a
skeptického intelektualismu. V "Knize veršů
výpravných" zůstalo ještě neroztaveno mnoho cizích
vlivů od Byrona po Erbena, a k typickému
Nerudovu baladickému slohu jsou tu prozatím jen
skrovné náběhy; kosmopolitismus módně
strakatý posud brání časnému čtenáři Hugovy
"Legendy věků", aby se intensivně propálil až k
životnímu ohnisku. Ale čteme zde několik
sociálních balad ostrého řezu aneb vysokého reliefu,
od nichž vede dráha přes Sládka k W olkrovi: pro
společenské disonance dosahu obecně lidského
nalezl již on výraz úsečně a výrazně český,
školený ještě spíše na gnomice než na písni
prostonárodní. Nechybí tu ani proletářský protest, ani
revoluční výsměch, a z póru této drsné poesie,
podobné ustydlé lávě, se řinou spíše krůpěje
krvavého potu než kapky slzí, ale - stačí si
připomenouti jenom monumentální číslo "U fortny
Milosrdných"! - naprosto tu neplatí osudné
slovo Wolkrovo: "Nejhlouběj, chudý, vidím
nenávist." Již mladý Neruda - a což teprve uzrálý
básnický mudřec z "Balad a romancí" a zvláště
z neocenitelné "Balady o svatbě v Kanaán"! 8
viděl ještě hloub pod třídní nenávist, která dělí,
až k pospolitosti všelidské lásky, která. slučuje, a
k dělné účasti, jež posvěcuje: braň se, jak braň,

125