přesně formuloval a také historicky ověřil teprve
pozdě, až po své padesátce, se kryje v podstatě
se směrem literární družiny, pod jejímž praporem
vydal čtyřiartHcetiletý r. 1904 svou knižní
lyrickou prvotinu, shrnující výtěžek činnosti již
desetileté, Chudobnou žeň, se směrem Katolické
Moderny, vedené K. Dostálem-Lutinovem. Pod
praporem Katolické Moderny, která vedle
náboženských básníků sdružovala též círke;vní reformisty,
shromáždili se spisovatelé sice společného
nábožensky národního ideálu, ale veHce rozličných
sklonů literárních. Rozdíl obou hlavních
různorodých skupin, karakterisovaných dvojicí: S.
Bouška a K. Dostál-Lutinov, bil od počáJ1:ku do
očí; proti ekstatikům prudkého smyslového života,
prošlým sloŽiitou básnickou kulturou románské
Evropy a projevujícím si,lnou zálibu dekorativní,
stMi prostí lyrikové citoví, nepohrdající ani
tradicí lidové písně a pěstující spíše prvek
melodický než živel obrazově sensuální. Ačkoliv
Katolická Moderna se ve svých hlučných začátcích
ráda a často naléhavě hlásila k nejnovějším
proudům českého básnictví let devadesátých, k
lyrickým impresionistům a symbolistům, zvláště
k Otokaru Březinovi, jest dnes patrno, že toto
zásadní rozvrstvení jejích slohových typů se v jádře
kryje se slavnou dichotomií školy lumírovské,
vyznačenou velkou dvojicí: Vrchlický - Sládek.

Jan Karník náleží beze sporu k básnickému
typu sládkovskému, ačkoliv si sám toto
příbuzenství uvědomil dlouho po svých lyrických
začátcích, mnohem později než jiný český Sládkovec,
jemu lidsky i básnicky zvláště blízký, meditativní

207