básnického tvoření Cechova šumí a vzpíná se oceán jiný, imaginární a vyčtený, jejž mladý student, zanícený západoevropským exotismem, slyšel hučeti z veršů Byronových a Freiligrathových: na zpěněných a burácejících vlnách tohoto fiktivního moře odehrávají se nespojité příběhy cyklické Cechovy »Bouře«. V Cechových prvotinách vrací se motiv moře častěji; jest vysoce příznačno, že pravidelně jej mladičký básník sdružuje s motivem bouře, který nad jiné hověl zpusobu jeho osobité koncepce. Již v jednom z nejstarších zlomku, spadajících do r. 1862, užito moře bičovaného bouří za metaforu; po třech létech pak obraz tento propracován a doplněn. V prosaickém fragmentu »liraběnka KróIická:< kupí se všecko vypravování kolem dramatického povstání ruských selských nevalníků proti šlechtickým utiskovatelum polským; hruzu šlechticu před vzbouřenci chtěl mladý pisatel vyUčiti co nejsuggestivněji. A tu užívá tohoto rozvětveného a drastického přirovnáni: ~)Představ si kapitána, jenž směstnal tisíc cítících lidských tvorÓ s černými tvářemi - jedinou to vinou jeiich - v temné břicho lodi své, aby toIikéžstříbrných penízu tváří bělostných v širokýsvUj sáček směstnati mohl, představ si ho, pravím, když palubou roz3utou najednou tisíc černých ramen vyvstává i hrdel tisíc huláká: »Pomsta!" Básnický zájem o události na moři nabývá tu rázu exotického zcela ve slohu f reiligrathově: vzdor černých otroků na porouchané lodi proti ziskuchtivému otrokáři vybuchuje v divoké bouři; malba moře samého ustupuje do pozadí. Tím detailněji však jest provedena v puvabném zlomku· z r. 1867 »Rybářova dcera«, který, pohříchu, přerván jest právě tam, kde nadhozen jest vlastní útek dějový: ke krásné a nepřístupné Dýně, zádumčivé dceři bělovlasého rybáře, blíží se za slunečního západu statný cizinec. Co z básně dochováno, tot vlastně rozsáhlý úvod, věnovaný kromě povahokresby hrdé, plaché a chladné Dýny, oživující ien za bouře, výhradně líčení mořského živlu, o němž vyznává básník s otevřenou upřímností: "Moře! posud oko rozechvěle nevnořil Jsem v posvátný tvůj klin, a přec často ve snivém se čele kolísá mi veleby tvé stín.