tak, jako přál si u Heina starý granátník vyčkati příchod svého císaře,
a jako toužil v básni Čechova mládí Husita na Baltu hleděti do příbojů
»s1uvanského« moře, »jsa věkovité slávy české strážce«.

Veršovaná povídka však nevyznívá akordem patetickým. Horská
příroda, kterou Svatopluk Čech stavěl stále pro její velebný klid do
kontrastu ke krvav}'m bojům a pomstychtivým srážkám dvojího
plemene na Kavkaze, hází růže jitra do chladného hrobu »abrekova«, a
jakoby nic nebylo porušilo přísného mlčení skal a pralesů
kavkazských, klušou oba kozáci lesnatými svahy a úvaly dále k
Novorossijsku.

Jest patrno; v čem český básník se nejtěsněji přichýlil k ruským
sv)hn učitelům a v čem šel cestou rozdílnou. Zesílil co neiintensivněji
národopisně malebné rysy, které u Puškína a Lennontova nebyfy
právě zdůrazňovány, avšak odlišiv své postavy podle jejich krojového,
kmenového a zvykového příslušenství, nesnažil se o psychologickou
introspekci, již oba byronovcÍ ruští postavili na místo nejpfedněj~í,
zobrazujíce v Plellíku i v Izmajilovi krise vlastní citovosti a konflikty
vl<tstních myšlenek. Vl oživ do kavkazského prostředí postavu vlastní
krajanky, nahradil smyslnou vášnivost Gruzínek a Čerkesek, jež
opěvovali Puškin i Lermontov, sentimentální něhou a idylickým
půvabem, jako vůbec v jeho veršované povídce není ani stopy po
démonickém žáru poesie Michajla Jurjeviče. Kdežto však poetové ruštJ~
již ani na okamžik nezaPGchybovali o tom, že právo a mrávní síla jest
při orlech Kotlarevského a Jermclova, nedotkli se nikde národní
tragiky potíraných Čerkesů, položil Svatopluk Cech, syn národa
utlačovaného a po století vyhlazovaného, navštívivší nadto Kavkaz v době,
kdy Čerkesové byli od vítězů nadobro vyhubeni a vyhnáni, celou
váhu svého řečnického patosu právě na tuto stránku: jak vysoko se
tyčí jeho Čerkes, kter)' mstí celý svůj národ, nad děsivého ffadžihQ.
Abreka, koupajícího svůj kinžál stále v krvi z motivů soukromých
a rodinil)'ch! Chtěl-li by kdo hledati v »éerkesu« karakternč č
es k o u strunu, musil by naslouchati-pr{tvě tomuto patosu spravedlnosti
a obrany, kter~' se staví s rozhodností na stranu utištěných a pokoře .•
ných, a ne snad nalézati češství této byronské povídky, pracující
motivy z Puškina a Leľmontova, v poněkud konvenční idyličnosti českého
prostředí a české dívky v Metotičjovce. Svatopluk Čech cítil sám
a ne bez úžasu - že jeho básen, psaná rukou nadšeného· rusofita,
1M