bou krátkou hudební symfonii o dvou nezcela stejn)'ch větách;
řečnické otázky i apostrofy, básnické stupllOvání i syntaktické protiklady,
lesk metafor i hra obrazů způsobují živou rozmauitost vý-razovou
.První z obou vět, poněkud delší, rozvádí do široka překrásnou
apoteosu Prahy jakožto srdce české země a českého národa. Bolestně
osobním sarkasmem, jaký ve vstupu řeči se nemůže minouti cíle, vyznává
Rokycana, že tato Praha je mu dražší vlastního života, i nabízí své
čelo rozhněvanému reku, aby je roztříštil dříve než přistoupí k
vyvrácení Prahy. Pak se již v mohutných kadencích valí jásavá oslava
Prahy, arciť spíše v duchu vlasteneckého a ul11ěle~kého nadšení
devatenáctého věku než po smyslu národně náboženské politiky století
patnáctého; jest to podobně úmyslný anachronismus, s jakým se za
nedlouho setkáme v »Dagmaře«, když za průvodu pražského biskupa
žasnou v románské době dánští poslové nad krásou Prahy, jíž si
historik dovede takto představiti teprve za karlovské neb vladislavské
gotiky. Čechova Rokycanu provází při oslavném pojetí Prahy jakožto
hlavy i srdce království ryze novodobé uvědomění, že dějinná i
národní kontinuita spíná v pevnou jednotu veškery životní projevy
hlavního města od pravěku až do přítomnosti. Proto poukazuje s
důrazem stejně výmluvným k tomu, že Prahou celý národ cítí, jako na to,
že dc, ní snesl umělecké své skvosty, a že se zde tyčí kamenná
svědkyně zápasů, vítězství i námah celého českého kmene. Ale
vlastenecký historism ČechfJv není starožitnickou romantikou Meissnerovou,
která pro motivy z báji a pověstí pravěký-ch tvrdošíjně zapomínala
na vlastní podstatu národních dějin. Obraceje se k vůdci Táborů
zdůrazňuje mluvčí kališnický velké chvíle české reformace: liusovo
vystoupení v kapli Betlémské, první pražské oběti za novou pravdu,
Zižkovo vítězství nad Němci u Vítkova; ještě účinněji staví proti
českému husitství, k němuž náleží stejně Žižka jako Pražané, obě hlavy
starého bludu, Zikmunda a Řím, tento dóm Antikristův. Při zmínce
o Zikmundovi, který Prahy ušetřil, 'ozve se bolestný motiv
coriolanovský o synu, jenž přece ne zdrtí hlavy matčiny, a rázem rozvede
Svatopluk Cech motiv ten ve velkolepou gradaci dojmu, jaký by
zatřásl celou vlastí, hmotnou i duševní, kdyby snad Zižka odvážil se
sáhnouti na Prahu.

Druhá věta řečnické symfonie Rokycanovy uvedena jest stručnou
úvahou politickou. S opatrnou stručností dotýká se obratný kněz viny
15