zvyšují soumrak podvečera, a kde valná prostora salvatorského chrámu mnohonásobnou ozvěnou zveličuje divoký řev hromů, zatím co okenními deštičkami šlehá odlesk křižujících se blesků. Ač dvakráte osvědčil Svatopluk Čech v této vstupní scéně čtvrtého zpěvu výrazovou virtuositu při zvukomalbě, když umělou gradací a hned nato odvážným antik1imakem znázornil rozléhání i doznívání hromového úderu, přece zájem auditivní daleko byl převážen zálibou výtvarnou, ba výtvarnickou. Ta soustřeďuje se menší měrou na tajemnou stínomalbu houstnoucího smrákání v posvátn~Tch prostorách a na bravurní ohňostroje blesků v oknech kupole než na rozkošnickou miniaturu, jíž se zároveň účastní antikvářský sklon a symboIísační důmysl poetův: v popředí významné scény salvatorské stojí přepychová monstrance barokního slohu, z jejíchž křišťálů, démantů a rubínů v skvělém lemování ze zlata a stříbra proudí do soumračné svatyně celé záplavy jiskřivého světla. Svatopluk Čech se nespokojil pouhým, skoro drobnohledným popisem tohoto vzácného skvostu s apoteosou Nejsvětější Trojice a Madonny potírající hlavu -draku kacířství, ný-brž předeslal s důkladností skutečně barokní výklad o vzniku tohoto arddí1a jesuitské myšlenky i jesuitského umění, kterým urození dárci i dárkyně zvěčnili svou radost z úspěchu protireformace, aby pak na konec naznačil, že Václav, určený Řádem k uctívání slavné monstrance, odhalí v jejích zdobách symboIisaci pokoření své země, ano i své rodiny. Co se počalo v iesuitské zahradě po rozmluvě s Ambrožem, to se ve Václavově duši dokončí, když s Konrádem klečí před monstrancí v kostele sv. Salvatora. Mysl popleněná vysilujícími starostmi v bezesných nocích, umdlená plachou snahou uniknouti z dohledu jesuitských vychovatelů, rozjitřená četbou kroniky vděčně přijaté od Ambrože, stále jest trýzněna děsivou skutečností ohlodaných lebek na mostecké věži a děsivější vidinou Staroměstské exekuce; nechut ke koleji a k Tovaryšstvu Ježíšovu, husitský vzdor proti církvi, pocit závazku k drahému odkazu mučednického otce, vědomí bezmocnosti střídají se zimničně ve Václavovu nitru a také nyní při úkonu devočním činí jej roztržitým, ano chorobně rozvášněným. Než se tento odpor k myšlenkovému i citovému světu jesuitského řádu v duši Václavově promění v uvědomělou revoltu, musí pokoušený novic překonati ještě jednu krisi; jakoby vyvolán smyslovými svody barokního chrámu ,a přepychové monstrance, zjeví se rozháranému jinochovi milostný přelud 43