člověk a ujec manželův zradil ji a Dánsko; Dagmar znovu mu odpouští,
ba ráda by jej opět smířila s králem, čemuž stařec se však vyhne, přijav
nevinnou zpověď umírající světice.

Co však obklopuje závěrečný zpěv básně zvláštním kouzlem,
nedosaženým nikde před tím, tot hudební ladění celku. Dějepravné i
psychologické motivy zdají se pouhými podněty tvoření čistě melodického,
které v pianissimu houslí a harf obměňuje a rozvíjí základní akord,
propracovaný refrenovitě, »Da:gmar umírá«. V této vzdušné koupeli
hudby měknou obrysy dekorativní kresby i řečnické mluvy, která
i tuto převážila epické jádro. Svatopluk Čech si předsta\voval
Dagmařinu smrt na R.ibe opět jako velkou obrazovou komposici, nesenou
ladnou sestavou četných postav malebných i ve svém hoři. Kdo se
všecko sešel v Dagmařině komnatě úmrtní, do níž ze zahrady kynou
stromy obsypané květy a kde na loži voní stoIistá růže? Kolem
královny, jejíž jedna ruka vine k ňadrům synka a druhá se opírá o
Kristinu, shromáždily se klečící dvořanky v modlitbě, v pozadí tlačí se
zástup věrného panstva, s pány Lykkem a Globem v čele. U samého
lože se vystřídají dva Valdemarové, vetchý biskup, rozčilený král, pak
i věrný panoše jutský, který s mrtvou královnou tvoří poslední
skupinu, hodnou štětce malíře-praeraffaeIisty. I zde však doprovodil
básnický řečník básnického malíře. Poslední své síly sbírá Dagmar
k tomu, aby vyslechla srdceryvné úpění biskupovo za odpuštění a aby
se mu velkou fugou lyrickou vyznala z milostného nevinného toužení
po Strangovi. J alko biskup, přeruší také král dusné ticho komnaty
dramatickou řečí krutého sebeobvinění; zajikajíc se již rty chladnoucími,
šeptá mu Dagmar svůj vzkaz poslední. Děkuje mu za všecky projevy
lásky; žádá ho, aby pečlivě vychovával synáčka; s něžnou šetrností
napomíná jej, aby Berengary nepojímal za chot bez pečlivé úvahy;
prosí za lid, za chudinu, za Slovanstvo. Motivy ze zpěvu o svatebních
darech se vracejí ještě jednou, ale na konci ne již slovem, nýbrž
zakalenou vzpomínkou zalétá Dagmar do českého domova, do Prahy,
k oběma rodičům. Okruh života opsán, a každý projev umlká. Nikoliv
slovo lidské, rovnané řečnickým virtuosem v umělé periody, nýbrž
píseň ptačí jest posledním zvukem, jenž se chvěje nad koncem
královny i nad koncem básně, řešené v závěru hudebně. Zahradní pěvec
toužebným rokotáním láká duši Dagmařinu za sebou; a ona sama na

157