odletu, nejinak než Ignacie v posledních verších »Václava z Michalovic«,
se přirovnává k ptáčeti:

»Na rty korálové, na bělostná líčka
s libým úsměvem se snesl věčný klid;
odletěla bílá, tichá holubička,

po niž toužit bude věčně dánský lid.«

»Dagmar« zůstala nejrozsáhlejší a nejpečlivěji propracovanou
epickou skladbou mužné zralosti Cechovy. Nebyla zdaleka hotova,
když ji básník započal otiskovati ve svém časopise, kde pak vycházela
plná dvě léta. Z »Květů« přešla; r. 1885 do Šimáčkovy »Kabinetní
knihovny« a byla tu vydána čtyřikráte, než ji Svatopluk Cech pojal
beze změn s »Adamity« do XIII. svazku svých sebraných spisů.

Již básnická metoda, s níž Svatopluk Cech k tomuto eposu
přikročil a kterou věrně zachoval při provádění svého uměleckého plánu,
liší se od způsobu běžného v dřívějších Cechových dílech výpravných.
Vydatněji než kdykoliv před tím podporoval Svatopluk Cech v
»Dagmaře« svou inspiraci pomůckami z oblasti poznávací: vyčerpal zprávy
historiků a kronikářů, prostudoval lidovou tradici, prošel s otevřeným
okem a se smyslem pro náladu i detail veškerá dějiště básně, poučil se
v museích starožitnicky. Ale tyto všecky poznatky podřídil básnické
potřebě prohlubuje motivy, potlačuje všelikou pravděnepodobnost
středověké tradice, povznášeje projevy světa, v němž krvavé barbarství
válečnického národa stále zápasilo s křesťanstvím jen povrchovým, na
výši ušlechtilé humanity. Vědomá, důmyslná a trpělivá práce
umělecká převýšila v »Dagmaře« nadobro plamen tvůrčí inspirace, který
plápolá a svítí ve starších historických eposech Cechových, v
»Adamitech«, v »Žižkovi« neb ve »Václavu z Micha,lovic« - proto
dánskoslovanská epopeje Cechova působí poněkud ustydle a akademicky.
Jestliže však u dřívějších děl, zrozených z inspiračního varu, vytrval
tvůrčí zájem básníkův pouze v partiích počátečních, kdežto závěr
skladby býval předčasně urychlen a proto namnoze nepropracován,
není tohoto nedostatku v »Dagmaře«, velmi úměrně komponované.
Námět nesl sice s sebou, že události odehrávající se před vstupem české
kněžice na dánský trůn jsou rozpředeny šíře než příběhy jejího
manželství, ale nikterak nelze říci, že by poeta v pozdějších zpěvech
ochaboval: i zde vynalézá rozsáhlé episody, rozvíjí do široka partie řeč-