prostřední hnutí lásky a nenávisti přímo prohlásili
za irracionální základní prvek, jenž kritickému dojmu
i soudu určuje správny směr, ale tím otevřeli bránu
bezuzdnému stranictví, které analysy literární
zneužívá jakožto dodatečného zdůvodnění či
ospravedlnění svých osobních předsudků. Nepředpojaty kritik
dogmatický ví ovšem, že naprosto objektivní
posouzení jest nedostižným ideálem; leč, čím vytrvaleji

o ně usiluje, tím projevuje větší energii mravní.

Hodnotící soud kritika dogmatického nechce tedy
býti projevem jeho osobních názorů a jeho osobní
záliby, nybrž takřka jen tlumočením obecného soudu;
jeť si kritik jist, že tak, jak soudí sám, smýšlejí i
jeho čtenáři, široký okruh inteligence, rozhodující
vrstvy kulturní - on prostě mluví jejich jménem.
Tento poměr jest však možný pouze za naprosté
rovnováhy kulturní, kdy není mezi jednotlivcem a
společnosti sporu, kdy spisovatel jest vyrazem svého
okolí - za vzácných dob, jakymi byly věk Periklův
v Athénách, Augustův v Římě, Lorenza M~diciho
ve Florencii, Ludvíka XIV. ve Francii. Tehdy může
se kritika dogmatická právem odvolávati na stálé a
pevné měřítko svého estetického dojmu ná t. zv.
v k u s, jehož theorii vypracovali zvláště francouzští
kritikové XVIII. století, jmenovitě Marmontel,
původce literárních článků v Encyklopedii. Vkus, na
němž spolupracuje rozum i cit, jest sice darem
vrozenym, leč dlužno jej živiti studiem a zkušeností;
sdílí se oň čtenář a spisovatel s kritikem, a ve
společnosti vyrovnané kultury jest statkem tak obecnym
jako povědomí mravnosti. Tímto činitelem vnáší se
však do přesně logické a objektivní kritiky cos
irracionálního, ano velmi subjektivního. Často heslo
vkusu není než pláštíkem, pod nímž se skr)'vá pouhá

35