13a

vymyká z rámce této práce. Zajímavý jest též ohlas sporu ve veřejnosti,
jejž zazn;menal Elster, k úsudku Gutzkowovu, k článku Augsburger
Allgemeine Zeitung, jejž Elster uvádí, dlužno uvésti ještě stať Rebensteinovu
v časopise »der Freimuthige« znovu otištěnou u Holzmanna: Ludwig
Boerne. Berlin 1888, str. 316-322. - Ke str. 82. Ke charakteristice
Heineova vztahu k Paříži, srv. Englische Fragmente kap. XI., u Elstera, Heines
Werke III., str. 501. - Ke str. 85. Citát u Elstera, Heines Werke VII.,
str. 40 a 41. - lJzkost před novou generací formuloval Heine nejúčinněji
v listě Varnhagenovi (u Strodtmanna Heines Sammtliche Werke XXII.,
str. 72) a v úvodě k I. dílu francouzského vydání »Lutetie« (Elster, Heines
Werke VI., str. 572), odkud volím několik citátů. - Ke str. 85.
»Franzosische Zustande« otiskuje dle vydání z r. 1833 Elster ve své edici sv. V.,
str. 1-204; »Lutetia« vyšla jako II. a III. díl Heineových »V ermischte
Schriften« r. 1854 (u Elstera sv. VI., str. 127-469), když byl Heine
podrobil staré své novinářské články ostré kritice a přísnému výběru. Rozdíl
obou knih znal sám Heine velmi dobře, viz o tom ve vydání Elsterově
sv. VI.; str. 6 a 7. Práce »Franzosische Maler« a »Ueber die franzosische
Blíhne« j sou staršího data, jsouce součástkami »Salonu«, první studie
(u Elstera sv. IV., str. 23-90) čte se v jeho prvním, druhá, nesoucí
podtitul» Vertraute Briefe an Aug. Lewald« v jeho čtvrtém ,svazku (u Elstera
sv. IV., str. 489-561) ; první vznikla v letech 1831 a 1833 jako souborný
referát o tehdejším pařížském salonu, druhá r. 1837. - Ke str. 86.
Literární Paříž při vstupu Heineově spíše s žurnalistickou vervou než s
vědeckou methodou a přesností kreslí v úvodě své knihy Heine in Frankreich.
Eine litterar-historische Untersuchung, Ziirich 1895, Louis P. Betz, str.
1--26; další kapitola vyšetřuje velmi povrchně Heineův poměr k
francouzské romantice, ostatek začátečnicky komponované knihy ,registruje,
seřazuje a rozebírá francouzská díla a úsudky o Heineovi a sleduje dosti
nahodile 'Heineův vliv na francouzskou Eteraturu až do dnešních dnů.
Xaprotijeho skizzovitému přehledu snažím se vyložiti francouzský
romantismus jako celé uzavřené hnutí, neomezující se na literaturu, kde
jeho r~zsah a obsah nejlépe vyložil Lansson Histoire de la littérature
fran<;aise, Paris '1895. - Ke str. 87. K jednostrannosti Heineova názoru'
o Francii poukázal Lichtenberger I. c. str. 286-287, odkudž vyjímám svůj
citát. - Ke str. 87. Souhlas s Maynardem a názor o novém umění
vysloven v knize »Franzosische Maler« (Elster, Heines \Verke IV., str. 73).
- Ke str. 87. Heineovy úsudky o francouzském písemnictví vedle
Blosche, o němž níže, probírá monograficky L. P. Betz v nedostupné
:l1ně studii Die franzosische Litteratur im Urtheile H. Heines, Berlin
1897. Poměr k Hugovi, jenž stále se zakaloval, vyšetřil důmyslně P.
Besson v stati Heines Beziehungen zu Victor Hugo (KochsStudien zur
vergleichenden Litteraturgeschichte, sv. V., str. 121-126, 1905). Často
bývá Heine uváděn v parallelu s Mussetem, při čemž Heineovy skrovné
zmínky o Mussetovi se zaznamenávají; tak u L. P. Betze: H. Heine
u. A. cle Musset. Eine biographisch litterarische Parallele, Ziirich 1897
a u Fr. Kreysiga v knize : Litterarische Studien und Charakteristiken.
Berlin 1882, str. 200--238.' Francouzskou literární romantiku stlhá též
šleh posmrtných Heineovýcha:forismů; z nich charakteristické zej ména