Není starší a obecnější víry a zbožnosti, nežli ta,
která se uctivě a důvěryplně sklání před
0chrannýmduchem, zastírajícím svou
přítomností a přízní dům, město, či kraj. Začtěme se pozorněji
do bájesloví starých národů nebo zamysleme se nad
lidovou tradicí u nás i jinde, - a vždy upře na nás
svůj zrak, napln.ěný láskou i zkušeností, ona duchová
bytost, kterou Rímané jmenovali genius loci. Měla
úděl společný s ostatními polobohy i s bohy: nepodlé=
hala ldetbě stárnutí, avšak zasažena byla zákonem
vývoje. Po 'jakých vznešených cestách vzestupu krá=
čela lehká pata genia loci od primitivních dob latin=
ských, kdy podle slov Vergiliových v podobě hada sto
•čeného do sedmi kruhů uvedl Aeneu v úžas a okusil
lehce z misek a z pohárů na oltáři, až do přítomných
dnů, v nichž anglická básnířka Vemon Lee hluboko=,
myslně vystihla podstatu jeho slovy: »Genius loei
skládá se jako všecka úctyhodná božstva z látky na
•šich vlastních srdcí a myslí, jet duchovní skutečností,
avšak jeho viditelným ztělesněním jest místo samo.«
Nikdo z nás, pokud vidíme v životě něco více než
hmotnou reálnost, rozčleněnou libovolným počtem
dnův, neubránil se moci tohoto genia. On to jest, jenž
způsobuje, že se vracíme znovu a rádi do krajů a měst,
kde jsme ani neprožili dětství ani nepohřbili rodičů,
ale kde čekáme mimovolně němou útěchu a něžné
přijetí. On nás volá hlasem neslyšným a přece neodo
•latelným, abychom se svěřili s tíhou svého smutku
odumřelým náměstím, ohraničeným zvětralými paláci,
kde do trávy mezi hrbolatou dla~ou házejí akáty své

1