a Havlíček, Neruda a Sládek nejsou v přítomnostipocit'ovány jako mrtvý podíl uzavřené minulosti,
nýbrž jako trvalí účastníci vývojového dění. -.

Literární směry, které se v našem písemnictví za půldruhé století vystřídaly, bývají zpravidla označovány
názvy z literatur cizích, ale pod běžnou vinětou mezinárodní se mnohdy skrývá obsah podstatně
pozměněný, a to vlivem poměrů, ležících mimo vlastní oblast slovesnou. Osvícenství, tak významné pro počátky
naukového života v Čechách a na Slovensku, nezasáhlo valně do básnictví, které se za jeho panování
spokojovalo rokokovými hříčkami. Literární formy opožděného klasicismu, nad jiné důležité pro
základy slovesného umění vyššího řádu, setrvávaly u nás ještě, když nad duchy vládly romantické ideje.
Básnická romantika došla plnokrevného ztělesnění vlastně teprve Máchou i Erbenem, netoliko pro jejich
schopnost živelného prožitku, ale i pro umění učiniti český verš melodicky hudebným a metaforicky
o,?razným; před tím však romantismus Rukopisů neb Čelakovského spojuje kult prostonárodní poesie
s požadavkem úplného odosobnění básníka.

Reakce na romantické směry, která se v cizině hlásila již v době Máchově a kterou u nás nejskvěleji
zastupuje pozdní osvícenec Havlíček, přichází na československou půdu teprve po převratném roce·1848,
aby vyvrcholila v pokolení nerudovském. Jéjí reformistický realismus nevytvořil sice v románě ani
v dramatě význačnějších skladných děl, soustředěných k výrazným společenským typům, ale byl žádoucí
školou pozorovatelství a konkrétnosti, zbystřením sociálního smyslu, výzvou dbáti o domácí osobitost
a na této dráze postupovali také realisté pozdějších generací, kteří velmi vydatně rozšířili po látkové
stránce okruh české významné prósy, a to jak v průpravném období genrovém tak i za vlny naturali·
stické; nikdy nedospěli k přísné nadosobní objektivitě, nýbrž malbu i rozbor společnosti doprovázeli
stále buď tendenčním reformismem nebo soucitnou účastí s uraženými a poníženými ... jména jako
Rais a Herrmann, Herben a Mrštíkové, Šimáček a Svoboda, Š[ejhar a Čapek-Chod, Benešová a A. M.
Tilschová, M. Majerová a Ivan Olbracht potvrzují to stejně jako slovenské osobnosti. Kukučinova
a Gregora Tajovského.

Prvky realistické objektivnosti nechybí úplně ani poesii Lumírovců, kteří pro sV/Lj exotický kult časové
a místní dálky, pro své zdůrazňování umělcovy osobnosti, pro zálibu v živlu malebném bfvají počítáni
mezi novoromantiky; demokratický liberalismus a evoluční víra ve vědecký i sociální pokrok dělí jejich
náčelníka, Vrchlického, od pravých romantiků, kdežto Zeyer naopak ztělesňuje tento typ dokonale, arcit'
v soumračném osvětlení zapadajícího věku.

Bouřně reagovaly na lumírovské pojetí literatury básnické směry let devadesátých, přimykající se
na mnoze jménem i obsahem k francouzským vzorům, ač mnohé z nich, na př. symbolismus s přechodnou
dekadencí, krajinářský impresionismus, kladný vitalismus, objímající do všebožské jednoty nadšeně
přírodu i lidstvo, byly již u Vrchlického napověděny. Vyspěly však k samostatné osobitosti teprve, když
k nim přibyly duševní prvky, příznačné pro přicházející pokolení: kritický názor na jednotlivce
ispolečnost, zjemnění, citlivá vnímavost se smyslem pro odstín a polotón, a to jak v postřehu tak ve výrazu,
aktivní opravdovost mravní, stále si uvědomující odpovědné místo spisovatelovo ve společnosti,. jak to
zvláště zdůrazňoval kritický vůdce této generace F. X. Šalda. Opět to byly výrazné osobnosti lyrické,
které dodaly pospolitým směrům teprve vývojové monumentality: A. Sova, sensitiv a melodik, vyžil
všecky možnosti impresionismu a povznesl se nad ně plodným kultem vděčné pokory vůči osudu
i vroucím ztotožněním se s kladnými silami domova; Oto Březina, mystik a visionář, užil symbolismu
za umělecký prostředek, aby vyslovil svou nábožensky filosofickou koncepci jednotného vesmíru,
prodšeného myšlenkou a vůlí boží. Za impresionismem, typickým uměním předválečným, jemuž se
zvláště kmitavou a opojnou prósou Šrámkovou dostalo důsledného vyjádření, následujeexpresionismus,
ve svém vzbouřeném pathosu sourodý výraz rozvratu válečného, v němž se ze starších básníků plně nalezl
bouřlivák Neumann; krajní, psycholicky bohatý individualismus smyslně vý~luvného Theera a hutně
úsečného Dyka byl vystřídán krajně kolektivistickými projevy básnické mládeže, k níž se přidružil
v předválečných předpokladech tkvící vzdušný pěvec času a spravedlnosti Hora. Ale i v přítomnosti
jako v celé tradici XIX. stol. jest patrno, kterak směry i s etiketami zvláště zvučnými a slibnými zname·
nají pramálo, nepostaví.li se za ně a nad ně svébytné osobnosti.

Příčiny, proč se v českém krásném písemnictví nevyvinuly stejnoměrně veškeré druhy básnické a proč
některé zůstávají stále v skromném pozadí, jsou několikeré: vedle zvláště uzpůsobené povahy národní
a jejího duševního nadání rozhodovala nejvíce opožděnost slovesného vývoje, nadlouho přerušeného
a pak zvláštní úprava společnosti české, kulturně po celá desetiletí značně primitivní. Z těchto důiJod.ů
se před ostatními genry slovesnými nejdříve a nejmohutněji rozvinulo básnictví zvláště lyrické, které
v Kollárovi, Čelakovském a Máchovi mělo mistry světové úrovně již v dobách, kdy český román a české
drama činily první nesmělé krůčky; podobně tomu bylo na Slovensku, kde teprve po válce nastává
alespoň částečné vyrovnání tohoto nepoměru. Lyrika melodicky písňová, navazující na výraznou
prostotu lidovou, i básnictví uměle stavěné, obrazově zdobné a řečnicky pádné má pevné základy již v
předbřeznové době buditelské; oběma způsoby se vyslovuje i hloubavý duch, zadívaný do otázek věčnosti
i svěží, čistá citovost mladistvého národa,; básníci opravdově prožívají svůj osud i zápasí statečně o dobro
lidské a národní. V lyrice záleží pak význam také tří škol, které přivedou české a slovenské básnictví za
doby duševní pohody k lesku a k rozkvětu, a to nejen dokonalou kázní formální a pronikavÝ'm studiem
oplodňujících zjevů cizích, ale i zintensivněním tvorby slovesné ve smyslu estetickém: Májovci dávají
mu prudkou životnost citovou, Ruchovci se svými slovenskÝ'mi druhy jedinou opravdovost kořenů
tkvících v rodu a půdě, Lumírovci extensivní světovost, schopnou vysloviti celého složitého člověka
moderního. A tato převaha lyriky setrvává i v době Macharově, Bezručově, Sovově a Březinově, Dykově
a Tomanově, N eumannově a Horově - jenom v hudbě dal československÝ' národ vzdělanému světu tolik
jako vlyrice, i když Smetana, Dvořák a Janáček mohli na rozdíl od Vrchlického a Březiny působiti (LG
smysly a srdce Evropy i Ameriky mluvou srozumitelnější.

XI