ÚVOD.

Když Jan Neruda vydal r. 1867 rozsáhlé a
bohaté "Knihy veršů", rozčleněné na básně epické,
lyrické i vlastenecky příležitostné, odevzdával souborem
tím čtenářstvu veškerou poetickou ~eň svého
čtyřiatři:cetiletého života básnického, v němž nebylo sice
rušných událostí z'evních, ale jenž překypoval vnitřním
obsahem dojmovým, myšlenkovým a qitovým. Jak
složitě a opravdově prožíval Jan Neruda citové krise
chmurné své mladosti, ukazuje střední a
nejvýznamnější oddíl "Knih veršů", j-ejich část lyrická. Při četbě
těchto poněkud drsných a šedivých, avšak hluboce
lidských písní a reflexivních skladeb, probíjíme se
s básníkem krušnou bídou proletářského dětství, do
něhož teplým paprskem svítí vroucí láska matiččina,
a kam vrhá své chladné, ale vytoužené stíny podivně
vážný vztah k otci; poznáváme první přátelství
básníkovo a jeho bolestnou dohru hřbitovní i
rOlechvíváme se láskou poetovou, jež byla vášnivá a
pochybovačná, hrdá a mučivá zároveň; sdílíme se o
Nerudův společ'enský vzdor a pyšné vědomí národní;
ale vrháme s'e s ním jindy zase do víru p~ekypující
bujnosti, divokého ves'elí, rozmarného opojení;
pozorujeme, jak 9Pouští rozmrzele všední a
rozbolňující vír města, který tak nelítostně odhaluje hlubiny
sociálních rozdílů. a j~k bloudí přírodou, uče se zvolna
nacházeti v ní zrcadlo své neuklidněné duše.