leckém rozsahu prožil a vypěl temnoty, smutky a
ZOI).falství romantické doby a romantické poesie; svýma
velkýma očima, v níchž vrstevnící nalézají soustředěny obrazy
hlubokých nocí a dojmy bludného putování, přihlédl
k černému, nebezpečnému dnu romantického světového
názoru, kde v agonii svíjejí se vášně, rouhání a výkříky
naprosté skepse a číré beznaděje; kvetoucím a svěžím
údolem soudobého průměrného romantického básnění, nad
nímž jásají skřívaní lidové písně, za temné, přišerné
půlnocí došel k děsívému a strmému hradu Nicoty.

Kdežto souvěkovcům, vychovaným živototvornou a
positivní poesií Jana Kollára a Františka Ladislava
Celakovského, stačila k odsouzení a odmítnutí Máchovy poesie
právě tato její zoufalá negace, její bořivý níhilismus a
její krajně vyhnaný indívidualismus, prvky naprosto
rozkladné pro tendenční soustavu obrození národního,
případá mladšímu pokolení, jehož kolébka stála nedaleko
rakve Máchovy, vděčný a krásný úkol protichůdný:
pochopiti, ba zbožniti Máchu vyhledáním a oceněním
psychologických a básnických jeho hodnot, které znamenají
prohloubení, oživotnění a stupňování poesie. Teprve tu
se Mácha zjevuje básníkem pronikavé vnitřní pravdy,
který vždy II všude podává celou citovou a myšlenkovou
skutečnost svojí duše; lyrikem důsledné a naprosté
poctívosti, jenž se stále vyznává a odhaluje tam, kde ostatní
básníci soudobí skrývají se za zastaralé dekorace lidové
naivnosti, slavjanofilských pomyslů, historických fikcí;
posléze umělcem vzácné cítlivosti pro odstín a polotón
slova, pro barevnost a malebnost obraZil, pro hudbu
Iduševnost rhytmu.

IX