Takto se oba výjevy, vyplňující zpěv II. a IV. "Máje",
stávají posledním a nejvyšším slovem genía Máchova, jeho
básnickým odkazem; proti nim také ostatní součástky
.Máje" jsou pouhými zatímními pokusy: ať již jest to
melodický zpěv I. se svou neodolatelně sladkou mdlobou
toužebné lásky i se svým zoufalým pathosem vyvršené
beznaděje, nebo vzrušený zpěv III. se svou malebnou
krásou jasné přírody, vysmívající se takřka člověku v jeho
nevýslovném neštěstí, nebo posléze obě uzavřené ballady,
zvláštní suggestívní síly, jímž básník v zralém rozmyslu
komposičním přířkl místo pouze epísodické.

Tak zmizely v .Májí" tvrdé a těžké koníury epické
pod měkce lazenými barvami důvěrné a prožité lyriky
a pod zvláštním, zázračným temnosvitem meditace
filosofické, a obraz, původně snad koncipovaný jako děsivé,
vášnivé fresko figurálně výpravné, přepodstatnil se v
toužebný symbolický sen srdce: součástky krajinářské,
náladová malba přirodních scenerií soustřeďovaly při tom na
sebe víc a více intensívniho zájmu tvLtrCova. Byly chvne
- jednu z nich zachytil známý Máchův zápis v denníku `
kdy Mácha chtěl celou komposíci podřiditi malebné
přírodní deskripci, v níž by asi postavy byly úplně pohlceny
bývaly pozadím a děje stlačeny na nejmenší míru: ale
posléze básník odolal a vyrovnal všecky prvky v harmonický
celek. Jako již dříve, ať v Iyríce, ať v próse historické, tak
v .Máji" v krajinářských líčeních a přírodních postřezích
vládne nebývalá suggesce tím, že básník každý z ních
podmaloval určitým citovým stavem, že klada vedle sebe
v dlouhých a barvitých řadách vzácně původní pozorování
přírodních kouzel, současně s uměním psychického odstínu

* XXX.V