MU20vÉ A OSUDY.

215

cha Werdera v Berlíně, odešel jako soukromý učenec
do Schleusink. Po třech letech povolán byl na stolici
východních řečí do Gottink a stal se tak nástupcem
slavných orientalistů Ewalda a Michaelise.
Dvaadvacet roků, které tam prožil v horlivé práci, nebyla
léta vnitřního klidu: stoje stále v úporné polemice
proti vědeckým odpůrcům, vrhaj e do vědeckých
sporů celou prudkou vášnivost své hrdé povahy,
straně se vysokoškolského okolí, vystoupiv posléze
s nebezpečnou kritikou církve i státu, nedovedl se
Pavel de Lagarde upokojiti. Poznal sice úctu, která
jest chladným obdivem a maskovaným strachem,
ale nepoznal úcty, jež jest oddanou sympathií a
přátelskou věrností; poznal ohlas svých politických
názorů, ale pravidelně s té strany, odkud se jí
neočekával a nežádal - a tak se cítil vždy osamocen.
Teprve smrt r. 1891 ukázala, že jeho působnost a jeho
sláva zasáhly širokými kruhy svět vědecký i
politický.

Vědecké dílo de Lagardovo dovede oceniti jen
orientalista z povolání, jenž zejména zná dějiny
textové kritiky starého i nového zákona. Vyšed ze
školy Ruckertovy, která mu přiblížila zvláštní
ovzduší orientu, a ze školy Lachmannovy, kdež
poznal objektivní kritiku pramenů i přesnou
interpretaci skutečně zjištěných dějinných faktů, položil si
de Lagarde veliký a obtížný úkol vydati kritický
text bible, se zvláštním zřetelem k jazykovému
vzniku literatury starozákonní. Podnik arciť se
neuskutečnil; průpravné studie grammatické, hlavně
v oboru armenštiny, koptičtiny a syrštiny,
podrobný rozbor žalmů a pentateuchu, zkoumání
starocírkevního písemnictví syrského a španělského,
vše to odvádělo Pavla de Lagarde od vlastního
plánu. Tři hlavní kořeny sbíhají se v obrovských
nesouměrně stavěných dílech orientalisty de Lagarda,