ruda reklamuje s důraznou jasností právo svobodného
projevu politické myšlenky a odsuzuje bachovskou
persekuci volného občanského smýšlení - osobní
výkřik proměňuje se hned v časovou polemiku. Naši
romantikové z národního obrození neměli pochopení pro
takové tóny; duchovním domovem romantiky byla
právě restaurace, která zabraňovala sice jednati, ale
dovolovala sníti, toužiti, vzpomínati. Obezřetný
Jungmann položil k trůnu císaře Františka, jedné ze tří hlav
eyropské reakce, loyalní klopstockovskou ódu; naivní
Celakovský zalkal prostonárodní elegií nad smrtí caře
Alexandra, druhého z této nejsvětější trojice;
panslavista Kollár pracoval ve vládních službách proti
revoluci.

Teprve z jara 1848 vpadají do těchto romantických
lesních rohů kovové údery zbraní, jichž chápe se
právě mládež. Vedle citových exaltovanců, kteří viděli
v revoluci možnost pompésního vykoupení z
romantického světobolu - Neruda vykreslil jednu takovou
problematickou povahu v Josefu harfenistovi, PtIeger
druhou a mnohem typičtější v Jaromíru
Olšovskémsrazili se v svatodušních očistných bouřích se starým,
zpuchřelým řádem světa, hlavně novotáři, literární,
umělečtí i političtí. Mánes, člen »Slovanské lípy«
kreslil s nadšením prapory a kroje pro revolucionáře,
Sabina bil se na barrikádách, Frič alarmoval studentstvo,
Sladkovský řečnil monumentálním svým způsobem ve
Svatováclavských lázních. Neruda byl tehdy ještě
chlapcem - sám jmenuje se »pulcem« - ale' dal se již
uchvátiti tím omlazujícím a tříbícím vichrem revoluce,

19