dice, ale také mluva pramenů: málo jest v české
historiografii povahokreseb, prožitých s podobnou měrou
dramatičnosti a promítnutých se stejným stupněm názornosti, jako
Pekai'ův Valdštejn, jako jeho Heřman a Humprecht
Černínové, jako jeho Žižka; v zjednodušující syntése giottovské
fresky se naopak zjevují dva zcela kladné a zároveň základní
i krajní typy češst\'Í, oddělené od sebe devíti stoletími, svatý
kníže Václava prostý sedlák Vavák.

Bylo nesčíslněkráte opakováno, ze nejlépe uměním
l<:arakteristicky dovede postihnouti výrazné osobnosti ten, kdo sám
jest výraznou osobností - o nikom to neplatilo do té míry,
jako o Josefu Pekařovi; v tom se shodovali jeho odpůrci s jeho
obdivovateli. Na monumentálním pozadí domovského kraje
a selského rodu, v těžkém rámci velké doby převratné pro
celý národ a jeho stát, stoje pevně na vědecké základně
positivismu svého mládí a pozvedaje svou krásnou mužnou hlavu
do vzdušných výšek svobodného idealismu, rýsoval se před
námi největší český historik po Palackém: badatel hyl v něm
roven vyprávěči, kritik spisovateli, odborný učenec
slovesnému umělci.

Jeho zevní podoba byla sourodým výrazem duševní
individuality, od vznosného růstu po blesk krásných
tmavohnědých očí pod vysokým čelem, od mužných, zároveň smyslných
a energických rtů po jemně modelovanou ruku duševního
aristokrata, na níž, na rozdíl od ostatního jeho zjevu, nehylo
pranic selského. Seřadíme-Ii jeho podobizny chronologicky,
vidíme, že mužný půvah rázné tváře a statného držení
setrvává neporušen až do doby, kdy smrtelná choroba počala
hlodati na jeho těle, ahy je v 67. roce zdolala. A však prostota
selské mužnosti ve tváři pravidelné, ale málo výrazné za
mladých let, ustupuje později myšlenkové složitosti, na níž

21