táře", jenž v šeru své studovny doprovází úvahami, poznámkami, pointami hodokvas umění, epopeji dějin, tragikomedii lidstva. Za náhlého rozkvětu českého politického básnictví vpadá i Vrchlický, dlouho omylem prohla"i6vaný ,za umělce nenárodního, svými kollárovskými znělkami !)'tlasy v poušti", mezi časové a tendenční pěvce; nesdílí se sice o historismus své doby ani nezdůrazňuje českého slovanství, ale jinak hlásá také on hlavní zásady národního obrození a uvědoměle je staví do perspektivy zápasu za politicko-státní samostatnost, po níž toužívá občas přímo blouznivě, nacházeje zvláště v petrarcovské kanzóně formu pro vyjádření své citové výmluvnosti. Takto nabývá jeho cit družnosti stále konkrétnějších forem naplněných životním teplem a může opustiti onu matnou, avšak hlučnou povšechnost, s níž jeho řečnická vloha velebila lidskost, civilisaci, vývoj, sociální svědomí, demokracii a světový mír, libujíc si v působivých zvoláních, d,1razných protiklad(:ch, retorických otázkách, ale i utkvělých obratech, konvenčních obrazech a opakujících se narážkách historických a bájeslovných; sám básník pocítil ůsudnost této cesty, na niž ho zavedl Victor Hugo. V jeho domově se ozývají hry a výkřiky dětí a oživují smyslnou a mdlou selanku manželské lásky; starosti a úzkosti vlastního národa nahrazují dotavadní abstraktní pojem vyvíjejícího se člověčenstva; na pražských ulicích, na něž se dovede občas podívati zraky zbystřenými ve škole nového realismu a srdcem sociálně poučeným, potkává a intuitivně chápe proletářské ztroskotance vládnoucího společenského řádu. Avšak rozhodující obrat nadchází u Jaroslava Vrchlického teprve zhroucením milostného a rodinného štěstí, procitnutím z klamu, že žil ve světle důvěry, pravdy a věrnosti, palčivostí ran, které si utržil padajídmi trámy ztroskotaného domova. Již před tím padl sice hustý stín smrti na jeho životní cestu a vyburcoval ho na čas z vitalistického opojení, které se na smrt dívalo příliš abstraktně a neosobně jako na nutné dějstvo v dílně přírodl přetřiďující hmotu a jako na krátkou .astávku na pouti ducha; s požadavkem filosofie se nikterak nekryl přímý prožitek. Svému fanatickému vyznavači musil však život sám zasaditi rozhodující ránu a títi ho svou ostrou sekyrou přímo do srdce, které překypovalo láskou - i jsou prvná výkřiky zoufalství Vrchlického erotické. Jak se liší od jinošského pesimismu, který ještě neokusil a neznal skutečnosti! Jak jsou prožité a pravdivé ve své nahé otevřenosti, která docela pohrdá ohrazovou nádherou a řečnickou výmluvností. Jak přesvědčují lidstvím nestylisovaným, nepotřebujícím ani bájeslovných krojů ani literárních reminiscencí! Jest to však mnohem 10