seň, pro melodii, pro rytmus. I tam ponechal jsi mu kus pravé vnitřní přírody! Tvář ranního prochazeče zvážněla náhle, a cosi jako zpytavá otázka vrylo se do vysokého, klenutého čela Moravanova: zdaž se mu opravdu libí pra~ký lid povahou a jejím výrazem? Pravda, mnoho jej odpuzuje hlavně v řeči, tomto citlivém a věrném zrcadle duše. Ledabyle zpěvavý tón prozrazuje jakousi životní lehkovážnost; podivné oni· kání je neklamným znakem nedávného stavu i smýšlení otrockého; pitvorné germanismy, snad o poznání strávenější než v Brně, dokazují, že Prahy jest pro Čechy dobyto doposud jenom napolo. Ale rychlý spád mluvy, pružná snadnost vyjadřování, vtipný dar zanrotiti každou větu co nejúčinněji, docela rázovitá směsice důvěrného rozhovoru a naléhavosti ažřečnioké - tyto všecky přednosti, které je s to postřehnouti pouze ucho znalce velmi poučeného, jsou nezvratným svědectvím, že tento lid rychle žije, bystře myslí, snadno se vpravuje do situací a že se dovede co chvíle rozběhnouti za splašeným vozem světového pokroku. Při tomto postřehu v uvážlivém nitru moravského staromilce cosi prudce zaprotestovalo a mimoděk zastavil se v chůzi právě naproti pomníku císaře Františka. Sdruženina představ připomněla klasickému filologovi okřídlený sandál boha Herma, který je stále v pohybu, ve větru, kdesi nad zemí; je to skutečně stav žadoucí? A oko zamyšleného chodce se upřelo napolo náhodou do vltavských vln, právě tak pádících, nestálých a podobných pra~kému lidu i tím velikášstvím, přivoděným již několik staletí mohutně vzdouvajícími a zdýmajícimi jezy ... vše to je na pohled krásné a oslňující, ale cosi základního tomu všemu chybí. A již si formuloval pražský host své zásadní námitky, které se draly na povrch nikoliv jakoby z hlavy, nýbrž ze srdce: tento proměnlivý a duševně pestrý zástup, který se do Prahy vlil ze všech koutů domova, pozbyl zde vztahu k půdě, nechal zakrněti své kmenové kořeny, zapomněl na bezpečnou a zdravou oporu svého bytí a tím tak zlehkomyslněl a zpovrd1lněl. Horliteli, který se mračil a černil, 122