vykonavatelem úradku Hospodinova. Projde hrůzami, ale
budou to pro něho pouze zkoušky; bude vydán v pohoršení, avšak
vyjde vítězem z pokušení těch; omýH se na cestách svých, leč
konečně najde zase stezku k pravdě. Komenský, rozpomínaje se
na Mistra Jana Husa, ukládá vlasti své před jinými národy
milost k pravdě boží čisté; nikoliv panování' nad jinými, nikoliv
moc meče a zlata, nýbrž duchovní poslání, činí Komenskému
národ český lidem vyvoleným. A proto při' »dokonalém loučení«
odkazuje Jednota národu českému a moravskému všecky své
statky od pokladů bohoslovných až po péči O' mateřský jazyk a
po reformy vychovatelské, »slovem všecky své pozůstalosti jako
popel po svém shořenÍ.«

A zde náhlý proud vznešené výmluvnosti, jaká pojednou
chvátívá jazyk umírajících, zmocňuje se Jana Amose
Komenského. Všecky řečnické přízdoby a učené chrie, v nichž liboval
si humanism, padají; samostatně a směle básní Čech v duchu
a jazyku biblickém, obrazy střídmě, ale účinně vložené mezi
apostrofy rostou z prožité nutnosti; kde zazní' otázka,
odpovídají přímo nebesa k jejímu naléhavému vzrušenÍ. Tak psal
kdysi Mistr Jan Hus věrným Čechům ze žaláře kostnického,
třebaže mnohem prostěji a skromněji, ale i tenkráte blízkost
osobního zničení byla oknem otevřeným do národní
budoucnosti. Všecka stísněnost, jež zahalovala první kapitoly »Kšaftu«,
mizí v tomto jarním vichru posvátných nadějí; tam před
zrakem zestárlým vše pomíjelo a bralo proměnu, zde náhle z pustiny
zoufání zelená se představa »ratolesti rostoucí, ratolesti rostoucí
podlé studnic, ratolesti rostoucí nad zed«.

Vyjímajíc vznešenou přísnost Dantovu a okřídlené nadšení
Petrarcovo, není před romantickou dobou v literaturách
evropských odstavce, jenž by se mohutnou velebností národního cítění
a náboženským pathosem mesiášské naděje mohl vyrovnati
zá
24 věru »Kšaftu«, avšak psali-li oba Vlachové své apotheosy na