né ústupky, které jiní gramatikové, studující povahu řeči
především na dialektech, nejčastěji východních, činili vlivu
jednotlivých nářečí na spisovný jazyk český.

S buditelským pokolením sdílel se Jan Gebauer také o
velkolepou smělost souborných koncepcí, objímajících a
vyčerpávajících celý předmět naukový v rámci národním. Obě jeho velká
životní díla, »Historická mluvnice jazyka českého« a
»Staročeský slovník«, rovnají se plánem a založením podnikům
Jungmannovým, Šafaříkovým a Palackého; ztělesňují odvážný a
světlý sen syntetikův, který předem nebyl našel ani
průpravných prací analytických a monografických, nýbrž musil je
teprve všecky sám vykonati. Jako vědečtí pracovníci našeho
národního obrození byl ve své vědě universalistou: objímal nejen
hláskosloví a tvarosloví, nýbrž též skladbu "a slovníkářství;
pracoval v tekstové kritice a exegetice, ale i v literárním dějepisu;
zabýval se otázkami z fysiologie řeči i z psychologie jazyka;
podával v dílech svých vedle historického výkladu a popisného
obrazu také všeobecné zákony a řešení problémů na podkladě
srovnávací mluvnice.

Než kolem těchto krystalisaČDích bodů, přijatých jé1Jko
odkazem z národního našeho obrození, vyhranil se duch ryze
moderní, jehož nauková metoda a vědecký rozhled
představovaly téměř vždy poslední fáze novodobého zkoumání. Ačkoliv
mistr a umělec detailu, propracovávající podrobné otázky až
do posledních odstínů a probírající předmět ve všech možných
případech, pravidelných i odchylných, neztratil Gebauer nikdy
celkového zření vědeckého. MlUVnIce česká byla mu nejen
stálou součástkou a zvláštním případem srovnávací a všeobecné
mluvnice- slovanské, nýbrž stála u něho vždy na pevných
základech srovnávací mluvnice indoevropské, opřených
posled
ními vědeckými poznatky. 95