these; .místo poesie, tvořící mohutné a hluboce významné
obrazy, zároveň malebné i symbolické, rozvíjí se důrazná tendence,
která ráda řeční a vykládá. Opustivši světoobčanské a všelidské
zásady reformní školy Nerudovy, postavivšise rozhodně proti.
heslu »umění pro umění«, rozhodnuvši se pro uvědomělou
výchovu vrstev lidových, Karolina Světlá touží v tomto posledním
období býti tendenční a vlasteneckou spisovatelkou, pro niž není
významnějšího námětu než různé formy otázky národnostní.
Proto její díla »V zátiší«, »Miláček lidu«, »Plevno« - mám-li
jmenovati alespoň některá rozlehlejší a význačnější - mají
hodnotu ušlechtilého románového novinářství; nejsou a nechtějí
býti poesií. Mnohem řidčeji diskutuje Karolina Světlá otázku
ženina poslání, životního obsahu a společenského osvobození.
Nebyla naprosto feministkou ve vlastním slova smyslu. Toužila
po zdokonalení ženského vzdělání, přála si, aby žena zušlechtila
svůj cit, svůj intelekt, ale nemluví vala o ženiných právech.
V jejích románech i tendenčních projevech zdůrazňují se
naopak velmi zhusta ženiny povinnosti, a jako hlavní oblast ženina
snažení znovu líčí se svět lásky, jehož nejstrmějším vrcholem,
koupaným v záři vyššího lidství, jest sebezapíravá ohět,
altruistické popření vlastního blaha ve prospěch bytosti milované a
k dohru celku společenského.

Jako tragické romány vrcholné své doby, žila Karolina Světlá
také celou bohatou svou bytostí zásady a touhy, naděje a tuchy
svého západu; její osobnost vždy převyšovala vysoké její dílo.
Od r. 1891 netvořila básnicky, a zdálo se, že literární proudy
valí se netečně přes její výtvory. Ve vznešené samotě, k níž po
léta odsoudila ji její choroba, vzdálena již dávno živné půdy
ještědské, přeživši většinu literárních druhů i svého chotě, s nímž
zvyk ji zvolna úplně smířil, oddávala se řešení otázek
vědec
320 kých i náboženských, morálních i národnostních a kolísala až