ky všeslovanské v duchu Kollárovy vzájemnosti; v ní @
se zřejmými sympatiemi ruskými - spatřoval vlastní
politické řešení české otázky a zároveň i klíč k problému
rovnováhy evropské. Nejinak než Kollárovi "jest i Svat.
Čechovi vzájemnost a jednota všeslovanská výrazem
humanitního názoru na dějiny i na mravnost. Byl-li Kollár
typický básník předbřeznový, přinesl si Sv. Čech již z
domova politické ideje roku osmačtyřicátého: demokracii,
liberalismus, požadavek svobody náboženské a
společenské, odpor k zjevenému a církevnímu náboženství. Silněji
než kdokoliv z jeho souč'asníků hlásil se Svat. Čech, v
podstatě nacionalista a liberál, k požadavku sociální
spravedlnosti; požadoval ji zvláště pro dělníka, »hrdinu
budouc·nosti«, ač stavu selskému, z něhož vzešli jeho předkové,
uchoval vždy sympatie nejvřelejší. Leccos z jeho názorů
zbarveno jest romanticky: Čechův demokratismus souvisí
co nejtěsněji s láskou k venkovu, s roztouženým steskem
měšťáka po ztraceném ráji přírodním, s kultem lidové
písně; jeqo vlastenectví se opírá o velice živý historismus,
v němž však zřetelněji než u básníků předbřeznových
proniká záliba pro českou reformaci a její tragickou dohru
v protireformaci. I l~ Sv. Čecha právem nazývati
»posledním básníkem národního obrození«.

Také K. H. Mácha byl již miláčkem básníkova otce a
jeho spisy náležely k nejsilnějším dojmům Čechovy
mladistvé četby. Myšlenkově si z něho Čech osvojil nemnoho;
ale mocnější byl jiný podnět Máchův: uvedl Cecha k
ruským a polským byronistům; z nich Mickiewicz, Krasilí.ski,
Lermontov a Puškin působili v mladosti nejvíce. Forma
byronské veršované povídky se skromnou epickou nití, ale
s hojnými odbočkami krajinářskými, záliba pro rozlehlé
popisy, sklon k rétorické deklamaci - to vše váže Sv.
Cecha ke křídlu byronistů. Sv. Čech dospěl však umění
objektivnějšího, než shledáváme u Byrona. Naučil se, ne
bez cizích vzorů, plniti epiku rušnějším životem moderním,
a proto se mu dařily výpravné skladby dějinné silného
vnitřního napětí. Kolem r. 1880, v době, kdy vznikla
»Evropa«, »Žižka«,»Václav z Michalovic«, byly Čechovy tvůrčí
síly na vrcholu; pak nastalo netoliko chabnutí jeho
epického daru, ale i pohasínání plamene inspiračního.

Slohově zdokonalil Čech českou mluvu básnickou
nemá10; proti Hálkovi a Nerudovi položil zvláštní váhu na
přesnost verše a plnost rýmu, jakož i na logiku a
důsled
345