(1888) přistupuje k reflexivním básním s týmž krajinným
pozadím cyklus starokřesťanských legend, podobně jako
v knize Jasem a šerem (1893).

Karel Kučera (* 1854 v Luštěnicích u Ml. Boleslavě,
t 1915 jako profesor výslužník v Dašicích u Pardubic)
přimkl se k Vrchlickému zlomkovitou technikou reflexivní
epiky, jíž jako historik z povolání dovedl dáti dějinný,
kulturně sytý kolorit. Svědčí o tom dvě sbírky: Básně (1883)
a Zapadlé hvězdy (1890). Překladatelskou svou činnost
zasvětil hl. H. lbsenovi, o němž r. 1883 otiskl ve »Světozoru«
informační studii a z něhož přel. veršem »Básně« (1899),
»Branda« (1908) a »Peera Gynta« (1913 a prózou
»Rosmersholm« (1898) i »Stavitele Solnessa« (1899).

Ot. Mokrému a K. Kučerovi se podobá přední zástupce
almanachu »Máj« z r. 1878, stojící pod přímým vlivem
časných knih Vrchlického a zvl. jeho »Poesie francouzské
nové doby« (1877), František Kvapil (* 1855 ve ~herách,
t 1925 na Kr. Vinohradech). Jako O. Mokrý přilnul k
barvitým básníkům polským a též v původním tvoření podlehl
jejich vlivům, takže bývá ne neprávem nazýván »epigonem
polské romantiky«. Překládal z Mickiewicze, ze
Slowackého, z Krasiňského, z Asnyka, z K. Przerwy-Tetmajera;
doplňuje je antologie trojdílné Polské moderní poesie (1922,
1925 a 1933). Původní jeho poesie tíhne hlavně k širokému
popisu a epickému probouzení minulosti; také některé
genrové obrázky mají teplo skutečnosti; zato jeho důvěrná
a tklivá lyrika jest převahou konvenční. Hlavní sbírky Fr.
Kvapila jsou: Zpěvy knížecí (1883 a nové rozmn. vyd.
1897) na látkovém základě ruských bylin; drobné genry ve
formě znělky Z výstavních táček (1891), dva sešity dum
národně politických Zalmy přítomnosti a Bělohorské
melodie (obě 1918). ~ivotopisné a literárně historické stati,
posvěcené hlavně horlivě propagandě vzájemnosti
českopolské, shrnul do· tří sbírek, Zeny a milenky slovanských
básníku (1893), Zivotem k ideálu (1900), Modré ostrovy
(1926).

U jiné skupiny žáků a přátel Vrchlického však došel
živého ohlasu myšlenkový obsah jeho básní reflexivních:
hluboký světobol, sklánějící se v účasti a slitování k
utrpení vesmíru a vyznívající vřelou humanitou, touha po
mravní i společenské obrodě lidstva, někdy i úsilí po vyproštění
z náboženských krisí století skeptického. K lyrikům této
skupiny patří vedle hanáckého veršovce a _ překladatele

375