nické romantiky i s jejími oběma vůdčími
typy, Máchou a Erbenem; bystrozrace
odkryl základní omyly vědeckého realismu,
hlavně v jeho mechanickém pojetí rytmu a
verše; důvěrný styk s předáky mladé a
mladší poesie, zvláště s Vít. Nezvalem a
Vlad. Vančurou, zbystřil jeho pochopení pro
české slovo' básnické, pro jeho možnosti a
výboje, pro jeho .záhady a nápovědi. Není
snad poslední předností Romana Jakobsona,
že ke zkoumání našeho staršího i novějšího
písemnictví, které do .dna zná, přistupuje
s perspektivickou vzdáleností cizince. Snad
tu vytane obdoba, z naší starší ,vědy literární:
v padesátých a šedesátých letech minulého
století hodnotil a přehodnocoval podobně
naši středověkou slovesnost Němec z
Moravy, Julius Feífalik, poskytuje ve svých
studiích stálé podněty badatelům českým. Ale
jaký rozdíl mezi tendencí Feífalikovou a
Jakobsonovou! Kdežto vídeňský učenec se
snažil dovoditi skoro vždycky závislost
staročeských památek na německých vzorech a
předlohách a dokázati tím kulturní
inferiorno st našich předků, děkujeme Rusovi u nás