trpíc nouzí a zahanbujícím vyřazením společenským. Výkřikem tohoto životního
martyria jsou však jenom její listy a ne její díla, kam zaléhá leda zobjektivisovaná
touha po spravedlivějším sociálním řádu a zvláště po veřejném uznání ženina
životního .sebeurčení. Ze všech mluví slunná bytost, věřící v moudrost přírody a v
dobrotu člověka, optimistická vyznavačka lásky a lidskosti, přesvědčená hlasatelka
Rousseauovy nauky o štěstí. Nachází nejteplejší výraz citové sympatie pro
základní vztahy lidské: pro erotickou shodu, která se přenáší přese všecky
stavovské rozdíly, pro poměr dětí a rodičů, vnuků a dědů, žáků a učitele, pro otcovský,
své odpovědnosti plně vědomý úkol panstva mezi poddanými, pro člověkovu
důvěru v přírodu a konečně i pro dětinskou příchylnost osamělého srdce k Bohu.
Tento citový svět celou podstatou romantický, dovedla B. Němcová, jako žena
i jako spisovatelka bytost naivní a instinktivní, proměniti v objektivní tvar
pravé epiky. Její vypravování má silný proud, její postavy vesměs nesložité,
stojí plasticky před čtenářem, její mluva kypí zdravou lidovou názornou přirozeností.

Po bezvýznamné sentimentální lyrice se vycvičila slohově jako pohádkářka,
která se chová k lidovým motivům ještě mnohem volněji než její přítel Erben
a skoro vždy je podkládá vlastním prožitkem. Její první povídky jsou láskyplné
povahokresby postav z lidu, často s výchovnou tendencí, sociálně mravní kritikou
a průzračnou psychologií, jaké s názvem "Povídek z kraje" vedle ní otiskoval též
rozkošně prostoduchý, konservativní kněz František Pravda (vlast. Vojtěch Hlinka,
1817-1904), mistr skladné a plastické povahokresby se sklonem k typisování a
s nezastíranou tendencí mravoučnou. Vysoko se nad tyto práce povznesla Němcová
v "Babičce" (1855), která vedle Erbenovy "Kytice" zůstává hlavním uměleckým
odkazem poromantické doby v Čechách; spíše než románem nazveme ji klasickou
idylou. Komposiční jednoty se tu Němcová dobrala pomocí dvou prostředků, které
dovedla šťastně podříditi uměleckému cíli, zvykovým rámcem roku na venkově
s jeho národopisnými příznačnostmi a výchovným plánem lidové
vychovatelkybabičky; opětně na dně leží vlastní prožitky, zidealisované ve vzpomínkové
dálce. Jako laskavé blahé podzimní slunce září z díla postava babičky, do níž
se vtělil pravý slovanský ideál mateřskosti, a tento celek prosté dobroty a krásy
se zvedá na okouzlujícím pozadí přírody rovněž mateřské: člověk roste, žije
a usíná na jejím klíně. Této harmonie Němcová již později nedosáhla;
problematika porušila básnickou rovnováhu jak v "Pohorské vesnici", druhém hlavním
díle, složeném z různých prvků národopisných a sociálních, tak v posledních
povídkách ostrého rcalistického pohledu, v nichž se společenská kritika reformního
směru střídá s idealistickou oslavou spontánní dobroty lidského srdce, bijícího
i pod režnou halenou.

Ohlas "Babičky", stejně jako dvě léta před ní "Kytice", byl tím silnější,
ježto tato obě opožděná díla básnické romantiky české vpadla do hluché tišiny
období umlčeného násilnou reakcí. V 50. letech zanikají vedle politických a
lidový chovných novin také časopisy beletristické, a jenom nový literární orgán,
Mikovcův "Lumír", udržuje po celé desetiletí alespoň poněkud slovesný ruch,
nabízeje své stránky vedle historických drobností a hojných překladů také
mladým spisovatelům, které pak r. 1855 určitěji zorganisoval J. V. Frič v almanachu
"Lada Niola". Básníci vlastenecké romantiky dílem umírají neb odmlčují se,
a také typickým představitelům poesie let 40. tísnivé poměry zamykají ústa,
pokud se, jako pozdní jungmannovec, František Doucha, neomezují na básnické
tlumočnictví ve službách světové literatury, nebo nespokojují hříčkami
formalistickými, jako dumavý, trpný Moravan posušilovského období, Vinccnc Furch.
Zvláště bolestně byl pociťován dobrovolný odchod od básnictví k vědě a od
původní tvorby k vybrané i nabádavé překladatelské činnosti u V ácIava Bolemíra
Nebeského (1813-1882), milostného přítele a literárního učitele B. Němcové,

119