309

"A nyní, když mí s temné čela vrásky
oprchly pouvadlé růže lásky,

ty milostí svou ponurému synu
ohříváš srdce, jasníš obzor šerý,

jsouc milenkou mu svatou jako Peri,

s níž celoval se Antar v pouště klínu."

Starého motivu využito tu zcela nově, při čemž Pavlova
skepse z "Posledního jara" doznává významného
korektivu: i když milostná vášeň, praví tu básnfk, jest jen
prchavá, nestálá, i1usivní, přece jest na světě láska, již
možno přirovnati k věčnému a neměnnému citu "svaté
milenky" Peri, láska to k celku nadosobnfmu, ke
společenství rodovému a pokr~vnému, k národu a k
Slovanstvu. Čfm Svatopluku Cechovi přibývalo let, tim více
ustupovalo u něho hnuti individuální lásky kořenů
smyslových abstraktnějšfmu vztahu ke kolektivnfm úsobám,
vztahu to, v němž citové posvěcení se co nejtěsněji
stýkalo s uvědoměním intelektuálním: jeho Peri unikaly
z okruhu lidského stále vzdušněji do duchových řiší
idealismu vzletného, ale málo srostitého. V tomto
zrcadlení nabýval Antarův příběh s Peri smyslu úplně
nového, leč básník zatím zakotvil tak pevně a trvale v půdě
domácf, že naprosto již nemínil promítnouti některý ze
svých životních vztahů látkou východn!.

*

Není, drahý mistře, snad příliš odvážno podati Vám
v slavný den Vašich narozenin šedesátých tuto
skrovničkou "kapitolku z dějin naší poesie", osvětlující
nepovšimnutou a zlomkovitou stránku básníka, jehož
stěžejnímu dllu jste sám věnoval monografii vyčerpávající?
Záporné odpovědi k oprávněné otázce té lze se nadíti
leda od Vašeho věrného přesvědčení filologického, které
v trpělivé úctě k nepatrnostem v tradiclch naší společné
vědy viděla vždy badatelskou ctnost. Ale přes to váhal
bych položiti tuto maličkost na Váš stůl, obtfžený dnes
stromky vavřínovými a kyticemi, kdybych v nf a skrze
ni nenacházel potvrzeny ony metodickf zásady, jimž jste
nás, Své žáky, učíval. Také studium Cechových zlomků
o Antarovi dokazuje, že nejlépe porozumíme výtvoru
básnickému, zahloubáme-li se do jeho vzniku, vystopu-