jáchymovo: Jáchym ví, že Rozička nemá kde jinde bydleti než
v jeho skále, ale jest přesvědčen, že četník by ji tam s ním
nevytrpěl, a proto volí smrt oběšením na háku nad ohništěm, aby
»soucitně jí postoupil přístřeší, které s ní sdílet nesměl.«

Ale spisovatelka neobohatila námět jen novými motivy, nýbrž
hledíc si názornosti co nejživější, vložila do povídky řadu
nových postava zejména několik velkých, účinných scén, hned
lyricky intensivních, hned dramaticky napiatých. Z figur nově
vytvořených, ale málo individualisovaných, poznali jsme již dvě,
obě oběti násilnietví Jáchymova, faráře a představeného, jimiž
zQsobnila venkovskou morálku a mravopočestnost, a to
způsobemkontrastním: laskavý, smiřlivý farář stojí proti tvrdému,
pomstychtivému představenému; naproti tomu zůstal četník
pouhým figurantem. Jen povšechnými rysy jsou nakresleny dvě
matky v úvodních kapitolách, ubohá, povržená Skalačka a v
rozhodujícím výjevu nesmiřitelná matka Roziččina: opětně to nejsou
individuality, nýbrž vedlejší postavy, které objasňují povahu
hrdinovu a hrdinčinu. To jest v úplné shodě s technikou
dosavadních vesnických povídek Karoliny Světlé: v»Sefce«, v »Lesní
panně« a v "Cikánce« propracovány jsou toliko karaktery títulní,
v "Krejčíkově Anežce« kromě hrdinky ještě milenec její, kdežto
vilu de postavy vedlejší ustupují zcela do pozadí.9

Rovněž v duchu prvních prací Světlé z Ještěda jest, že všecek
děj soustřeďuje se k velkým, dramatickým výjevum:
»Krejčíkovic Anežka« i o málo pozdější »Lamač a jeho dítě« takřka jsou
psány pro mohutné scény závěrečné, »Anežka« pro katastrofu
na hradě Fridštejně v jitřním Šeru, "Lamač« pro Vackovo
sebepřekonání v lomě. Ve »Skalákovi« postavila básnířka na
nejvýznačnější místo povídky dva výjevy přesně korespondující,
dvojí hovor milencu v smrkovém háji o hodě velikonočním; po
prvé (kapitola IV) nachází Rozička Skaláka v nejhlubší mravní

106 bídě a dovádí ho hovorem obdivuhodně stupňovaným k předse-