přiblížila se Hana Kvapilová nejtěsněji Růženě Svobodové, s
kterou ji kromě dlouholetého přátelství pojila také obdoba
vývojová; že chtěla s družkou dostoupiti i vyšších stupňů slovesných,
napovídají oba zlomky povídkové »Teréza« a »Třináctiletá«, kde
se jí v zrajícím objektivismu daří proniknouti intuičně do cizích
duší a postihnouti složitost života. Avšak právě tu rozlomena díla
po skvělé exposici neočekávaným zákazem Smrti.

Ze všech výpravných próz Hany Kvapilové jest jediná nesena
silným dechem románové tragiky, povídka »Jako by kámen do
vody zahodil". Dualism teplého životního štěstí a naprostého
obětování se umělecké službě, který jindy Hana Kvapilová snažila
se překlenouti jasnou shodou, zeje tu v příkrém nesmiřitelném
zlozvuku. Zpěvačka Anna za levnou cenu průměrné blaženosti
milostné opustila své umění, které jí mělo býti jediným a
nezapomenutelným božstvem, a nyní zrazena a pokořena v lásce
i v společenské pýše cítí, jak uražený bůh se mstí a lačnou rukou
sahá po jejím srdci jako po povinné žertvě. Anna Justová se
nevzpírá, neboť jest si vědoma, že porušila kázeň a řád tam, kde
se měla plně oddat a poko.rně sloužit, jako věřící se oddává a
slouží svému náboženstvÍ.

Hana Kvapilová neporušila nikdy kázně a řádu svého
vyvoleného umění; i osobní štěstí a osobní hoře měnila vždycky v
látku tvoření hereckého. Zápasila již se Smrtí, když na divadle byla
ještě sama vesna, samo mládí, sám paprsek slunečnÍ. A tento
mravní příklad přežije i ty, kdož po léta byli ne pouze
okouzlováni, ale zároveň prohlubováni a očišťováni jejími světlými
výtvory a kdož v záhadném úsměvu zkamenělé },Paní z námoří«,
usednuvší pod javory a platany zahrady Kinského, hledají
pozdrav z těch břehů mlčení a smíru, které se bíle a stříbrně
rýsovaly za nejduchovnějšími výkony Hany Kvapilové.

(1907 a 1908)

166