ARNENOVÁK:

MÁCHŮV SOUCIT A JEHO DĚDIC.

Kritická drobnokresba.

I.

okavad hledíme na Máchu jen jako na žáka a mluvčího Byronova.
jeví se nám jeho básnické dflo především vášnivým a vzpurným
výkřikem odbojného záporu: jedinec vyloučený ze společnosti
žehrá divoce na své okolí; člověk odpadnuvší v zoufalství od
Boha. vzpírá se Tvůrci a necitelnému světovému řádu; myslitel.
jenž pohleděl až do samého prázdna hrobu. reptá proti věčnosti.
která znamená bud zmar nebo bezútěšné kolotání trpící hmoty;
ano, básník opojený barvami a hudbou oslňujících krajin obviňuje
přírodu. že pro lidský žal nemá účasti. nýbrž pouze trpký výsměch studené své krásy.
Takto vykládán, takto posuzován byl po desetiletí nejen •• Mnich". nejen •• Křivoklát".
nejen román •• Cikáni", ale i •• Máj" - a Mácha, jehož vystoupení se zdá přímo
negací ve vývojovém dramatě dotavadní romantiky české. rostl před vaky nových
generací přímo v genia vzdorného nihilismu. Pokolení přicházela a dychtivě ssála
z opojně sladkých veršů •• Máje" temný jed nevěry v život, v přírodu a v Boha;
mladé duše svěřovaly se trojnásobnému vůdcovství krásné zoufalkyně.
pochybovačného vraha a v temnotách zanikajícího básníka. aby před kouzelnou. ale bezcitnou
tváří milostného jara se vrhaly v náručí tomu, "co se nic nazývá". Leckdo pochopil.
že Mácha byl odvážnější a důslednější myslitel než Byron. stále se zmítající v křečích
polemiky; leckdo vycítil, že jeho citový proud deře se z temnějších hloubek než
rétorická lyrika Lordova; leckdo uhodl dokonce, jak prudká a horká vlna
náboženského zájmu a nepokoje uch;acuje srdce českého básníka i tam, kde se rouhá, kde
zoufá, kde beznadějně hledí do prázdného nebe. Ale přes to, i byl-li Mácha vypiat
ze závislosti od Byrona, zůstával přiřazen k oné rodině duchů, která si poměr k
věčnosti řeší pathosem temného nihilismu, rostoucího ze zprahlé a neplodné půdy
intelektuálního sobectví.

V posledních létech. kdy jsme se opětovně zamyslili nad lidskými a uměleckými
záhadami v Máchově díle a kdy jsme v něm až ustrnuli nad hloubkou šachet.
chovajících v půlnočních temnotách neodhalené žíly drahého kovu, vytanul nám však
ještě Mácha jiný, tak jakoby vášnivá a složitá bytost Máchova vybavovala se
teprve dvojzpěvem dvou hlasů. zcela různých ve své prapodstatě.

Jest to . .básník bolestného soucitu se všemi. kdož sklánějí se k zemi pod tíhou
utrpení: poeta jest sám jejich částkou, a oni jsou s ním nerozlučoě spiati jednotou
strázně - do díla osamělcova padá osvobozující paprsek bratrství. Prakořeny tohoto
soucitu máchovského obnažuje proslulý zlomkovitý zápisek deníku: •• Já miluju
kvě
26