vedl jí n~přenésti ,do mravní sféry vnitřních nutno'stí.
Zní- to sna!d paradoxně: a p.řeoe - nal těchto zlomcích
a nábězích kmitá se záblesk kritické geniality.

Zdá se, ž'e vrstevníci HavHčkovi cosi takového
vytušili hne'd po přečtení výbojné recense Tylova
»Posledního Čecha:« v červencoV'é »České VČ'ele'« roiku 1845,
klde Havlíček dobyl si v prudkém a hhl.lčném klání svých
ostruh kritických; ro~ho,dný souhlas a 'rozhodnější
ještě nesouhlas, j,ež se ozvaly vzá!pětí tohoto rozboru,
svědčí! o tom doslti výmluvně.

»Poslední čech« Tylův není sám o sohě mnoh'e'm
ví'ce než plytktzárbavný románek zchva'tné ruky
obratného řlemeslní~ka: chatrnou a zborcenou stavbu
ve zvulgarisovaném slohu romantickém zaJstwajíl
KV'ětnaté úponky vlasltenecikého horování a řečňování- v
onom nesnesitelném přesládlém eufuismu, který brání
pravému muži, aby tuto rorzb~edlou knihu pro-četl až
do konce; teprve Karolina Světlá doverdlaz podobných
nám:ětůa v příibUi~ném rámci vytvořiti básnická díla
vyššího stupně a psychologického z,ájIIllU.

Avšak Havlíček neviděl v »Posledním čechu«, který
jej hned uslz·enouelegičnosrtf s,vého nálzvu podráždil,
pouze jednu z tuctových prací epigonS'k'ého Tyla. Kniha
- a v tom již hláJslí' se' lví 'spár Havlíčlkovy kritiky Č
byl'a mu znakem, byla mu symptomem. A jako na
ohorobný příznak vlastenecké literatury a vlastenecké
s/polečnosti vrhl s'e na ni mladý a -bezpečný diagnostik.

Kritika »Posl·e·dníiho Čecha:« j'est při vší
nesousltavnosti a při VJe~erém i:mlprovisa:čním postupuskvěláj
co chvíli jejími odstavci, plnými rozmarného humoru: