pádu i vítězství - neprávem, tvrdím, neboť Heyduk
sám nemínil nikdy býti více než lyrikem prostého
srdce, nakloněného zbožně a vděčně nad pravidelný
rytmus životního toku. Není to srdce bojovníka, který
zápasí s osudem o štěstí a s vlastním rozumem o
rovnováhu; není to srdce samotáře, jenž s trpkostí vidí, jak
se odpoutal ode všeho, co život činí žádoucím a jak
zůstal v nelítostném prostoru, zasnouben na vždy se
záduIlliČivou sklíčenostílj není to konečně am srdce
mysliiele, jemuž individuální rysy skutečnosti ochutnané
či prožité ztrácejí se za abstrakcí nadosobních zákonů,
Nic z toho všeho, ani Sládek, ani Neruda, ani Mácha;
klima vlažnější a mírnější; laskavá a přece poněkud
zádumčivá pohoda letního večera v údolí pod horami;
nikoliv výkřik neb zpověď, nýbrž ekloga a elegie. Jest
třeba obdob literárních? Přibližně asi Tomáš Moore,
Bedřich Riickert a snad i pozdní Viktor Hugo z "Umění
býti dědečkem«. Leč veškeré analogie svádějí s cesty;
bude snad lépe načrtnouti životní a duševní
předpoklady této Heydukovy lyriky důvěrné.

O domově a rodičích pověděl Heyduk mnoho,
nejvíce z resignované vzpomínkové dálky v zapadlé knize
»Rosa a jíní« - nade vším jako červánky vznáší se
vlídné lásky plnost, mírný půvab, starodávná dobrota,
V jeho selankovitém podání měknou drsná návrší a
vyrovnávají se prudká údolí Českomoravské pahorka.
tiny, kde se narodil; Rychmburk se zvédá na rozhraní
zasmušilého, lesnatého pohoří a klidně zvlněné náhorní
roViny, která sestupuje pozvolně do kraje; sem, nikoliv
do hor zdá se býti zcela obrácen zrak Heydukův. V
domově zvučely zpěv ptactva, hudba houslí, zurčení
potoků, klepot mlýnů, modlitba zvonů - pravé pozadí
pro vzrůst povahy melodické. Jaká země, taký lid: