pak i mohutné rytmičnosti. Jeho kritický postřeh
propaluje se nyní až k mravnímu pratajemství bytostí a
děl a proto uschopňuje se hlavně k hodnocení
dramatu. Jeho jistota získaná při luštění problému
národnos ti opravňuje jej k vystopování bytostných t~ndencí
naší domácí literatury a odtud k tuše jejích budoucích
možností.

Ale šalda cítil zcela dobře i úskalí plavby po
hlubokých a chladných vodách ~tiky ... a v pudu
sebezáchovy hledal korektiv. Proto přimyká se v této době
tak vášnivě k Nietzschovi, který ho nevede k anarchii,
nýbrž k nové, tužší a závažnější disciplině. Proto
zdůrazňuje opětovně hrdinství geniovo proti klidnému
pohybu mas. Proto podtrhuje tvůrčí čin umělcův na
rozdíl od pravidelné práce prostředního člověka. Proto
staví intuitivní poznání vždy znovu nad empirii
naukovou. F. X. Šalda uvědomoval si s úctyhodnou
otevřeností, že etika, k níž v mužných letech,
vykoupených nemocí, se protrpěl, přiblížila jej vytoužené
Jednotě daleko více než temná a mystická estetika útočné
mladosti; ale stejně dobře věděl, že k Jednotě té
nemůže ho dovésti etika sama ('a odtud jeho bytostný
a nepřeklenutelný rozpor s naším realismem). A v čas
zachránil v sobě umělce.

Souběžně - a v tomto paralelismu shledávám cosi
obdivuhodného - s obrodoU! etickou rozšířil F. X.
Šalda i svou uměleckoU' říši o celou novou provincii:
o cítění, pochopení a poznání výtvarné. Lze těžko říci,
zda tento dobyvatelský tah značil více pro Šaldu sama
či pro naši kulturu; jisto je, že pro oba měl dosah
daleký. Šaldova působnost ve »Volných Směrech«, kam
uchýlil se po nedlouhé mezihře v »Lumíru«, nepřináší
nic menšího než samo zrození české kritiky výtvarné,