A n n a z R o ž m ber k a.

Obr á z e k s tar é čes k é š I II C h ti č n y. ryt Ý d Q
dře v a pro pot ěš e n í vše c h dob r Ý cha k f
estanských duH.

Písemnictví českému šestnáctého věku
chybějí dva nejvíce žádoucí a nejvíce sladké dary:
poesie a žena. Celý svět míhá se v masopustním
pn'ivodě literatury tohoto nepokojného století:
kněží všech církví a všech sekt, císařské vojsko
i loupeživí lancknechtij turečtí bojovníci 8
půlměsícem na praporcfch a koňským ohonem na
turbanech i křesfanští rytíři, hledající slávy
jména božíhoj potutelní mastičkáři vykřikující
výbornost svých herbářů i apaték domácích i
zamyšlení hvězdáři, nesoucí pranostyky pod
paždími zběhli studenti, přestrojeni do šatů z
latinské komédie i učení knihtlačitelé s lisy a s
pohyblivými pismenkami v náručí, ke konci
čarodějnicí, černokněžníci a čerti i pn'ivod jde 8 hlukem
a s okázalostí, křiči, zpívá, volá, do českých vět
mísí floskule latinské, německé i italské, ale okna,
za kterými sedávají krásné paní a slečny, jsou
tmava a zavřena. Žena nenaslouchá a nechce
naslouchati této zmatené a marné vřavě.

Věnuje-li však poněkud zájmu také psanému
slovu, jeví se zcela jinou než spisovatelé
bláhového a vášnivého tohoto století si ji
představovali. Lutherští kazatelé i skladatelé katolických
postil, helvetští mravokárci i přisni kněži z
Jednoty horlili proti »marnosti žen a panen«, a
za
43