obrazy původní a jadrné drobty gnomické.
Nejlépe se jí dařily zaokrouhlené črty nepatrného
rozměru, jež zcela vyplňuje rázovitá figurka
lidová neb rozmarná anekdota ze vsi či ze zámku;
jakmile však chtěla podati rozvoj osudu
jednotlivcova neb dokonce rozpřísti do široka historii celé
rodiny, vypovídaly jí síly. Neměla smyslu pro
komposici, hromadívala episody, přeplňovala
výklad národopisnými odbočkami, libovala si v
popisech příliš důkladných a nenázorných. A pak:
u Františky Stránecké nebylo ani literárního
vývoje ani opravdového účastenství vnitřních
zažitků při slovesném tvoření. V posledním roce
psala právě tak naivní črty, vyvozené z pouhé
anekdoty a zaostřené mravokárně, jakými
zahájila svou beletrii, a nejrozsáhlejší její povídka »Z
malého města«, šťastná v exposici, ale nadobro
nedomyšlená a nedořešená, stojí chronologicky
právě uprostřed její novelistiky, aniž odtud
cesta vzestupuje. Ohlížíme-li se v praCích Fr.
Stránecké marně po dokladech, jak vyspívala
literárně, nenajdeme v nich ani důkazu o tom, co
spisovatelka prožila lidsky a co utvářelo její
ženskou osobnost: jak běžná a neosobitá jest zde
všecka erotika, jak málo se tu dozvídáme o vztahu
ženině k manželu, jak všeobecně tu zní
požadavek oběti a sebezapření!

Vším tím Františka Stránecká se podstatně
liší od tří vůdčích spisovatelek českých, s nimiž
ji slučuje láskyplný zájem o lidovou duši,
pozorné studium našeho venkova a umění
drobnokresby, postihující vesnické typy; od Boženy
Němcové, Karoliny Světlé a Terézy Novákově. V nich

173