vz~cnějšímu než hudba geniova, sé utíká národ
v tísni i plesu, v nadějích i pochybnostech, v
potřebě inspirace i na rozcestí osudu, neboť ví, že
tam jest jeho pravý a bezpečný domov: to mluví
sám genius českého národa, užívaje ne slov, nýbrž
ideí doby nejduchovnější a zároveň
nejbohat)Trštější v našich dějinách, doby národního
obrození.

Nikdo z českých umělců, ani básník, ani malíř,
ani sochař nedovedl do svého díla vložiti tolik
bohaté a bezpečné národnosti jako tento arciotec
české hudby, ale také žádný z nich nedovedl ji
vyjádřiti s touž bezprostředností a s působivostí
podobně spontanní. Jest to tajemství hudby
vůbec~ Či snad záleží tato Smetanova
neutuchající moc nad krajany a rodáky v tom,
že ničeho neposlouchají české duše a česká
srdce ochotněji než písně a taktovky
hudebníkovy1 Jistě bude v dnešní den vzpomínáno s vděč·
ným úsměvem naivně srdečných slov dobrého
Wenziga z Dalibora, jimž Smetanova melodie
dodala nesmrtelnosti: »Který Čech by hudbu neměl
rád~« A plným právem: jenom ten národ mohl
nalézti plné vyjádření své osobnosti v dílech
hudebního genia, jemuž bylo do kolébky vloženo
obecné nadání musikální, spojené s trvalou láskou
k zpěvu a k tanci, jenž v těžkých dobách
úpadku zachoval svůj duchový svéráz především
prostonárodní písní, jenž si se šťastnou učelivostí

1°3