DVE STUDIE OJ. V. SL1\DKOVI

Dvě kapitoly psané na okraj Sládkovy poesie.

T.

J. V. Sládek nenáležel nikdy mezi básníky,
kteří se povolně vzdávají lacinému obdivu a
prchavé lásce svého čtenáře. Zůstal pyšně
lhostejn)' k té mělké náklonnosti, jíž se přezdívá
populárnost, ba sláva: odpykal ostatně svou
básnickou hrdost tím, že dnes jest lyrický jeho
zdroj znám i doma co nejméně a co nejhůře.

V té části básnického svého díla, v níž záleží
sám jeho význam, pohrdl úspěchem, který
právě jemu, jiskrnému písničkáři starosvětského
slohu, byl nejpřístupnější: kdykoliv chtěl,
dovedl pevně vykutý a lehynce letící šíp
prostého popěvku vystřeliti tak, že v posluchačově
paměti utkvěl navždycky. Ale tyto písně a
řikadla, přimýkající se slovní malbou i hudbou
zcela těsně k lidové tradici, jsou pouhou v
ložkou či spíše rozmarnou arabeskou v Sládkově
tvoření a to jen v časově pozdější jeho
polovici. Vážná a těžká lyrika Sládkova, kam zaklel
svůj zpěvný a rozjímavý dialog s osudem, zdá
se pohodlnému čtenáři na první pohled
zapečetěnou knihou. Verše pouze našeptané a nadech-