z nadlidského úsilí o vyšší možnosti života i z toho ze všeho ovšem
nenacházíme u Peera Gynta ani nejmenší potuchy. Avšak dvojice
Markétky a Solveigy bude vždy znovu povzbuzovati k paralele,
i když víme, že to byl snad přímý podnět postavy Almy z románu
Paludana Miillera "Adam Horno", jenž Ibsena pohnul, aby
protiluthersky, ano mysticko-katolicky vysvobodil svého reka z moci
ááblovy věrnou a obětavou láskou ženy světice. Ovšem, pouze
závěrečný spasitelský úkol má Solveiga s Markétkou společný,
kdežto v pozemském kolotání lásky a vášně nadobro se liší cudná
a čistá posvátnost neposkvrněllé panny světice od horkého
pudového ženství svedené milenky: právě na Markétku uvaluje Faust
svou nejtěžší vinu, kdežto věčná nevěsta psancova a tulákova
vyhrazuje si z divoké Gyntovy duše onen malý, světlý kout, kam
viny a hříchy přístupu nemají.

Dva motivy propracoval Ibsen, nejbohatší a nejsložitější tvůrce
ženských postav v moderním básníctví, na Solveize, věrnost a moc
spasitelskou, tedy rysy mravně citové. nepodléhající v ničem vlivu
smyslné pohlavnosti. S modlitební knihou v ruce, vedouc malou
sestřičku, horoucně lpíc na rodi9ích, vejde Solveig, mladičké
děvčátko, sotva po konfirmaci, do Peerova osudu, a ihned pocítí pustý
lhář a rváč "v duši svátek a nebe". A přece tato světlá a věrná
rodinná bytost zříká se odhodlaně do~ova a sestry, otce a ma~ky,
aby šla za Peerem a stála při něm všudy a přesE' vše:

"Tam dole dusno tak tísnilo dech;

to zpola též zrychlilo odchod můj, spěch.
Zde však, kam sosny šum zaléhá z mýti  
tiš, jaký zpěv! - duše má domase cítí.
Cesta, jíž šlajsem, nevede zpátky."

Ale dříve než Solveize přáno plné a blažené objetí, odchází
Peer Gynt, obtížen novým vědomím viny do světa. Solveižinosud
mění se v čekání. Její věrnost, rozestřenou přés zimy a léta, roky
a desetiletí, vtělíl básník jako odpověá na obvinění žen z nestá..,
losU, které Gynt pronáší po kalném dobrodružství s Anitrou, do.
oné věčně krásné a světlé písně, již Solveig zpívá pro vzdáleného

134