moderní poesie evropské a zbavil jej závislosti na tlumočnické pomoci němčiny, naučil jej naslouchati třem duchům, tak různoro,dým, a přece svorným v úsilí o básnickou velikost, jako jsou Milton, Goethe, Chateaubriand j avšak čtenář neměl toliko naslouchati, směl v mateřštině živé a svěží, silně kořenné příchuti slovanské a odvážného rozkřidleni abstraktního básniti v jejich slohu, a tím cvičiti se pro nedalekou budoucnost, až ve svém slohu zabásní si po česku a po evropsku zároveĎ. Když se mladší básnické pokolení, jež mužeme nazvati jungmannovci, přihlásilo k tomuto úkolu, zabýval se patriarcha sám již skoro výhradně druhou stránkou své tvůrčí činnosti jazykové. V důsledném protikladu proti učencům osvícenským, kteří o vědeckých předmětech psali jen latinsky či německy, dobýval krok za krokem pro českou slovesnost odborů naukových í omezil-li se s důvěrnou svou družinou na duchové vědy, vypravil se jeho přítel J. S. Presl, aby po.česku ovládl poznání přírodní. Zde všude, kde se zqálo, že český jazyk, ochromený dlouhým úpadkem, není schopen dohoniti pokročilé vzdělanosti evropské, dokázal Jungmann se svými stoupenci v zásadě i v prak si opak í jazyk, uchovaný ve ztrnulosti mechanické, ovšem nebyl by s úkol, jejž vytkl mu Jungman- avšak řeč, nadaná organickou tvořivosti, čerpající z ostatních jazyků slovanských i z vlastní mohutnosti plastické odvahu k novým výrazům i pro pomysly nejabstraktnější, odzbrojila nedůvěřivé odpůrce. Hlavni dilo Jungmannovo, kde ve svém oboru nejvlastnějším, kriticko-krasovědném, dokázal způsobilost mateřštiny pro literaturu vědeckou, Slovesnost, odpola učebnice, odpola parafrase prací cizích, nenáleží již dávno živému písemnictví í pokrok odborný předstihl nejen Jungmannovy dějiny literární, ale i jeho slovník, třebaže obě díla doposud vydatně slouží jako nepřebrané prameny badání učeného i potřeby praktické. Leč ten byl nadobro neporozuměl Jungmannovu významu, kdo by v něm mínil oceĎovati jenom odborníka filologického. J~žJungmannovi žáci, Šafařík, Palacký, Čelakovský, kteří sami 33