vložených. Činí dokonce krok další: učí z básnického díla usuzovati
na povahu tvůrcovu a s vřelostí vlastní příbuzným zpovčdemkritiků
novodobých veleBí rozkoš i vznešenost tohoto psychologického
zaměstnání: "Neb jakž soudně na písničku pohledíš, tak toho, kdož skládal tu
píseň, hned poznáš, jaké duchovní vady má, jak vyspělé, jak podařilé,
subtilné, způsobné a ušlechtilé, jak zdravé rieb nezdravé: z toho jací
mohou pocházeti týchž údů skutkové, poznáš, jaká pracovitost,
bedlivost, rychlost, smělost. To znáti, s tím se poobírati uměti a moci jest:
lépe na svět a na lidi v něm pohleděti, nežli by na ryňk, na trh šel
aneb někde na divadla, kdež ne duše, ale těla lidská, a ještě oděná
rouchem viděti můžeš, ale tuto, což nejpřednějšího v člověku, z
hluboka spatříš."

Blahoslav hudebník, Blahoslav gramatik, Blahoslav rétor duchovní
vyslovili se široce a vyčerpali se tím, co pověděli; Blahoslav kritik
napovídá jen a naznačuje ve zmínkách stručných, ale sporých: jest snad
proto o mnoho menší?

*

Z velkých duchů naší náboženské reformace jest Jan Blahoslav
zjevem nejklidnějším a nejméně tragickým: jako sudba nedopřála mu
vzrušených osobnich událostí a velkolepého dějinného pozadí, jež býlo
údělem Husa, Chelčického a Komenského, tak neuštědřila mu ant
jejich chmurné geniálnosti. Jeho činnost spíše odborná než
myslitelsky tvůrčí nekráčela mílovými kroky po vrcholech lidského ducha,
nad nimiž kříží se blesky dějin, bydlela, skloněna nad knihou, v
pokojném údolí, kde vanou vlažné větry urychlující kulturní zrání;
ocitla-li se na rozcestí, přemýšlela o vlídných možnostech synkrétického
smíru. Jest z postav našich dějin, které milujeme vděčnou a pokojnou
láskou, beze sporů a bez patosu: jako Karel IV., jako Jiří z Poděbrad,
jako Daniel Adam z Veleslavína šíří kolem sebe záři a teplo a nabízí
nám vždy vlídný stisk ruky posilující. Není možno zapomenouti ho,
nelze odciziti se mu - podivuhodná síla národního jazyka, která sálá
z jeho odkazu nejlepšího, z Nového zákona, na věky zůstane spiata
s podstatou češství. (1916)