tím nade vším vládne jeho osobnost, hluboce citová a skoro odmítavě
ozbrojená životními zkušenostmi. Nejde dojista pouze o rozdíl básníka
třicátníka a čtyřicátníka neb o změnu a vzestup techniky mezi
sedmdesátými a osmdesátými léty; zde stojí proti sobě dva základní typy
lyrismu. Nerudův typ, neporušený struskou plané ideové rozjímavosti,
jest beze sporu čistší a mužnější, ale to nás neopravňuje k tomu,
abychom hálkovský typ podceňovali neb dokonce zavrhovali. Práv~
takového malíře slovem ochotné a povolné smyslovosti. nadaného věrnou
a důvěřivou láskou k přírodě, šťastného rozmarem a mladého smyslem
pro hru bylo naší lyrice třeba, aby se jí otevřela volná říše vzd,uchu a
světla, jež stejně vbásnictví jako v malířství moderním znamená
osvobození. (1920)

41