V této tišině bez resonance přiblížila se k němu, jaksi
prostřednictvím Sládkovým, mladá, svěží písničkářka Růžena Jesenská a vedle
svých lyrických knih, vonících jarem a milostnou touhou, podávala
mu obdivnou svou náklonnost, otevřenou svou důvěru, tázavý pohled
jasných očí. Julius Zeyer přijal obě s rytířskou čistotou osobních svých
vztahů. Začetl se s bezprostředním zájmem a bez odbornické
kritičnosti do jejích prvních veršovaných sbírek, pojímaje je "jako krajinu,
kterou se prochází, cítě tam pouze radost a zálibu"; pověděl poetce,
co se mu v její lyrice nejlépe líbí, a nemohl jí více potěšiti než
radostnými a případnými slovy: "Bylo mi, jako bych si byl vyšel někam do
háje, kde zpívají drozdi a voní fialky. Pobyl jsem tam, až se hvězdičky
snivě prosypaly modrem. Tak prosté a srdečné jsou Vaše tóny." Na
dívčinu důvěru odpovídal moudrou útěchou v zádumčivých pochybnostech
jejiho mladého srdce a neklidné jejílásky; učil ji, jak si má vážiti svého
štěstí lásky i tvoření; stavěl jí sebe sama ne snad za příklad dokonalosti,
nýbržjako doklad, že možno s resignovaným klidem snášeti daleko trpčí
osud, než s jakým mladá sentimentála nechtěla býti spokojena.

Měly přijíti chvíle, kdy bylo Růženě Jesenské potřeba skutečné
útěchy. Tragický skon jejího milence postavil Julia Zeyera před úkol
vésti přítelkyni z temnot k životu, k práci, k světlu, k Bohu,
poučovati ji, že smrt není hrůzou ani pro mrtvé, ani pro pozdstalé, nýbrž
pouhou proměnou pro ony a "truchlou září rozkrušené hvězdy, svítící
na dráhu vzhůru" pro tyto, upozorňovati ji na význam snů, poslů to ze
zásvětí a holubic božích, i na melodickou krásu smutku,
zušlechťujícího duše. Julius Zeyer nevyhnul se ani u Růženy Jesenské tomuto
poslání posvěcujícího těšitele, jako.se mu nevyhnul několik let před tím
u Karoliny Světlé; naopak poznal, že mdže teprve nyní, s mladší
přítelkyní, která pro duchovní společenství právě dozrála velikým
utrpením, jíti stejnou drahou. A to jsou nejkrásnější stránky této bohaté
korespondence, nad nimiž jakoby z dáli zněly zvony, zatím co tesklivé
pablesky podzimního slunce v sladkém smutku se kladou na lada a
nivy opuštěné od lidí. Cosi jest rozestřeno ve vlahém vzduchu jeseně,
a na první pohled řeknete snad, že jsou to jen vlákna babího léta,
hlásajícího blízký konec. Ale pohleďte blíže: to vlaje šat neviditelné a
přece přítomné bytosti jakési. Jest to Smrt? Jest to anděl Páně? A
nasloucháte-li, zašumí k vám z neznámé dálky, ze zásvětí, z věčna
slastná a uklidňující melodie.