v evangelický sen království božího na zemi, tak silného
náboženského přízvuku, jaký bychom hledali marně
v tuchách a nadějích agnostického liberála Sv. Čecha.

Sociální účast o povržené, utiskované a trpící členy
lidské společnosti nerozlučně jest s náboženským
životem spojena u Julia Zeyera: teprve když si osamělý indi·
vidualista probojuje svůj těžký a statečný zápas o
společenství s Bohem, teprve když hořkou pýchu svého
romantického srdce uměleckého pohřbí v křesťanském sou·
citu a v nesobecké pokoře, schopné každé oběti, teprve
když prožívá v celé bytosti spiritualistickou obnovu, počí.
ná se zajímati o lid, a "líto jest mu zástupu". Ale nedbá,
na rozdíl od Čecha neb Sládka, nikterak o jeho boj za
právo, jako se politickým formám života vůbec vyhýbá,
nýbrž sleduje jen utrpení těch, jimž sociální řád odpírá
chléb, důstojenství, lásku a tomuto utrpení chce, v zá·
věru své básnické dráhy, básník Víta Choráze i Careviče
Eustafa odpomoci nikoliv veřejně organisovanou akcí
neb úsilím o změnu IiIpolečenského řádu, nýbrž osobní
účinnou pomocí, aktem milosrdenství, ale hlavně
pokorným pobratřením se s nimi. Jsou to pro něho "pove·
retti", jako byli pro světce františkánského, který kromě
východního lidového křesťanství nejpronikavěji působil
na tuto závěrečnou fázi Zeyerova vývoje, připravenou
arciť dávno naukami budhistickými.

Beze zájmu však zůstává Zeyer po celý život pro
novodobé útvary sociálně politické skutečnosti a pro re·
formní neb revoluční tendence odtud plynoucí; varuje
se také toho, aby snad přenášel do svých evokací mi·
nulých věků sociologické koncepce neb sociální tužby
naší doby: tam i zde ho zajímá jenom lidská osobnost
ve svém individuálním rozvoji. Skláněje se s účastnou
něhou k trpícímu člověku každé třídy a vyhledávaje
nejen strádání, ale i krásu zvláště rád mezi chudinou,
neprojevoval zvláštních sympatií k žádnému stavu, ani

50