Osobnost a soud.

Metody, nastíněné v předešlych kapitolách,
poskytují slovesnému kritikovi řadu možností, aby pronikl
k podstatě knihy i jejího spisovatele a zařadil oba
do příslušné souvislosti, jakož i aby pronesl o nich
hodnotící soud. Pravímc vyslovně: řad u m o
žn O stí, neboť na rozdíl od exaktních věd nelze
v kritice předpisovati, které z propracovaných metod
třeba se přidržeti při určité látce; naopak zde zavládá
úplná volnost, dovolující kritikovi, aby si při svém
postupu vybral metodu tu či onu, řídě se duševním
svým založením, filosofickým názorem, dobovým
proudem vědeckým neb i zřeteli praktickými. Dlužno
ovšem po kritikovi žádati, aby metodu důkladně znal
a bezpečně ovládal, čehož dojde odborným školením
a podrobným studiem; jeť právě této - a jediné
této - části kritického umění, stejně jako každé
technice, se naučiti.

Leč metoda, prostudovaná sebe svědomitěji a
prováděná sebe přesněji, nedělá je'hě opravdového
kritika; ten se nevychovává a nevzdělává, nýbrž rodí,
a v tomto smyslu mluví se zcela případně o k r
it i c k é mna dán í a k rit i c k é m tem p
er a m e nt u. Podstatným znakem kritického nadání
jest smyslová citlivost a vnímavost pro umělecké
dojmy oblasti co nejširší; touto jemnou a bystrou

Kritika literární. 9.

129